Sportovní hry v Roudnici - 1. ročník | Diasvět - o cukrovce aktuálně

1. ročník sportovních her pro diabetiky 14. – 17. října v Roudnici nad Labem –listopad 04

Reportáž z 1. ročníku sportovních her pro diabetikyČtvrtek
Ve čtvrtek, 14. října, jsem o půl desáté nastoupila v Liberci na vlak směr Česká Lípa. Pak mě ale čekalo „malé překvapení“ – výluka! No jo, naše České dráhy:-( Z Liberce do Jablonného v Podještědí jsme tedy byli dopraveni autobusy. Přesedala jsem v České Lípě a Lovosicích (sice jsem málem vystoupila v Litomě- řicích, obě nádraží totiž začínají na L:-). O půl jedné jsem se ale nakonec úspěšně „vylodila“ v Roudnici a vystoupala jsem s pořádným batohem na zádech od vlakového nádraží těsně u Labe na náměstí do mezi- národního hotelu Svatý Vavřinec. Zde jsme měli ještě spolu s ostatními asi 30 diabetiky strávit následující 4 dny. Po zapsání a zaplacení 400 Kč za ubytování, plnou penzi a ještě další akce mi byl změřen krevní cukr na přístroji One Touch firmou Johnson&Johnson a bylo mi naměřeno 15,3! No, to ta nervozita:-( Dostala jsem tašku s prospekty a dárky – dia sušenky, hrníček z Roudnice a tričko a čepici do svazu diabetiků a pak ještě průkazku na jídlo v restauraci a hurá na oběd! K obědu byl obalovaný květák s bramborem a zeleninový salát, takže klasika. 

Hotel byl fakt super! Na pokoji televize, v koupelně luxusní nábytek a fén, v celém komplexu koberce a křesla … No, nikdo z nás nemůže říct, že by se mu v hotelu nelíbilo. Po obědě a vypakování zavazadel jsme se všichni účastníci (přijelo nás nakonec jen něco přes 20) shromáždili v místním muzeu, kde jsme si prohlédli obrazy (nikdo jim samozřejmě nerozuměl, ale všem se moc líbily:-)) V muzeu však na nás čekalo překvapení. Nejprve to byla přednáška o historii města Roudnice (na které jsem se trochu nudila a předseda územní organizace v Roudnici nad Labem dokonce i trochu pochrupával) a pak nám hráli na hudební nástroje a zpívali žáci roudnické lidové školy umění. To už se všem docela líbilo, ale když před nás nastoupil sbor žáků roudnického gymnázia, nazvaný „Zlatá střední“, byli všichni nadšení. Zlatá střední zpívá většinou písničky ze 60. let a někdy i moderní, např. muzikály. 

Tý, Stanci a Lenka v muzeu 

Po programu v muzeu a po večeři nás ale čekal ještě jeden koncert, a to mladý orchestr vojenské konzervatoře.   

Na to, že to byla jen „dechovka“, byli opravdu moc dobří. A na konci hráli dokonce písničku Mission Impossible, fakt bomba! 

Pátek 

Druhý den bylo počasí „pod psa“. Rozdělili jsme se na dvě skupiny. Jedna šla hrát různé sporty do sportovní haly a ta druhá, včetně mě, se vypravila na Říp. Když jsem ale obhlédla naši skupinku, ve které byli i šedesátníci o holi, tak jsem se docela lekla. Ti jdou s námi? Ale i oni nakonec na Říp vylezli. 

Po cestě jsme sbírali ořechy a jablka na posilněnou, slibovali nám, že je to docela pěkný výstup (i když ve skutečnosti to byl jen docela malý kopeček:-) Spolu s námi vylezl na horu i černý pes, kterého jsme si hned s kamarádkou Lenkou oblíbily (a myslím, že i on si oblíbil nás, neboť jsme ho průběžně po celou cestu krmily). Na Řípu jsme si koupili pohledy, občerstvili se v restauraci na vrcholu a zapsali jsme se dokonce do knihy návštěv (takže až někdo pojede na Říp, možná tam někde v knížce uvidíte i mé jméno). 

Pak jsme si prohlédli rotundu na nejvyšším bodě Řípu. V kostele byla jako vždy ukrutná zima a paní průvodkyně ještě k tomu tak nadšeně a hlavně dlouho vyprávěla, že jsem se už po 5 minutách těšila ven ( i když rotundabyla celkem pěkná ). 

Když jsme vylezli z rotundy ven, začalo pršet, takže ze slíbených vyhlídek (z jedné je mimochodem vidět i Ještěd), bohužel nic nebylo. 

 Největší problém pro mě nebylo vylézt nahoru, ale dolů. Cesta byla totiž dlážděná čedičem, kterého bylo všude dostatek. Když začalo pršet, tak se kámen změnil ve sklo a já měla párkrát dost co dělat, abych sebou nešvihla o zem. 

 Cestu jsme nakonec všichni přežili ve zdraví, nikdo nebyl pohřešován, žádné ztráty na životech jsme nezaznamenali 🙂   

Po pátečním obědě nás čekal bazén. Tam jsem plavali na čas a já, světě div se, získala diplom z volného způsobu.

Já s mými 77 kilogramy!!! To mi udělalo velkou radost, i když jsem byla až druhá. Po skončení plavání nás čekala obhlídka města, která mě až zas tak nelákala, raději jsem si ho prohlédla sama a přitom koupila nějaké pitomůstky. 

Po večeři nás čekaly edukační přednášky, to jsem nějak přežila, i když tu poslední, o úloze inzulínu v 2. typu diabetu, jsem s klidným svědomím vynechala, nedávno jsem totiž podobný článek překládala z němčiny. 

  

 čtvrtý „občasný“ obyvatel našeho pokoje byla mladá fenka kokršpaněla paní ředitelky hotelu 

 Sobota 

 V sobotu už od rána lilo. Na programu byla buď procházka kolem Labe, nebo cyklistický výlet k umělému plaveckému kanálu. Já jsem dala přednost krmení kachen, neboť jsem z každé svačiny měla už plný šuplík rohlíků. 

 Myslím, že jsem to ocenila nejen já, protože jsem se nemusela celé odpoledne sušit jako cyklisté, ale i ty kachny:-).   

Po obědě přestalo pršet, a tak jsme se už těšili na petanque. Já to sice hrát neumím, ale to tvrdilo i zbylých 28 účastníků utkání (teda moje spolubydlící Lenka to už prý hrála). Nakonec jsme ale stejně prohrály a vyhrála to nějaká dvojice, která v životě nedržela kouli v ruce (teda tu železnou:-)). 

Na večerním programu byla taneční zábava (no, náš kamarád Petr tam šel v pantoflích, ale asi má každý svůj styl :-)). Každopádně mu to docela šlo. 

Abych pravdu řekla, ta zábava se mi moc nelíbila. Zažili jsme spoustu srandy a vyřádili se, to jo, ale: na druhou stranu jsem si moc uvědomovala nepříjemnou realitu diabetika a měla jsem z toho trochu „depku“: téměř všichni měli pumpičky, buď za pasem nebo na břiše, které do nich stále stříkali inzulín. Hodně lidí mělo diabetické komplikace, jeden pán amputované nohy. 

Ale na druhou stranu, program byl fakt super, možná až moc nabitý, nebyl čas na užívání si hotelového komfortu:-).   

 

Lenka, já a Kája na sobotní zábavě 

Neděle 

Neděle byla posledním dnem našeho pobytu. Možná mi trochu vadilo, že si tam všichni blahopřáli, jak to bylo super, jak se tam všem líbilo, všichni si děkovali, navzájem se vychvalovali, …. 

I přes tyto chybičky se mi však akce líbila, a kdo je sám a se svou nemocí se už smířil, tomu bych akci v Roudnici vřele doporučovala. Na výkony se tam nehledí, vše si řídíte sami podle svého, nemusíte být vůbec sportovci. Také se tam můžete seznámit, nejen s osobami stejného pohlaví :-). Někdo tam dokonce jezdí hlavně kvůli seznámení. Je tam príma atmosféra. I když se na počátku akce nikdo nezná, za pár hodin se už znají všichni a rychle vznikají nová kamarádství. Páni se nestydí vyzvat dámu k tanci, stále jsem byla „ v kole“. A jestli se doma nudíte, na sportovních hrách v Roudnici se jistě nudit nebudete! To vám garantuju! 

Jitka  

Petr na zábavě
PS: zde vidíte jen část jeho ponožek, pantofle si vyfotit nenechal:-)

Můj diplom od města Roudnice nad Labem

Diplom dalšího účastníka, Petra, od Sdružení diabetiků ČR

Také by se vám mohlo líbit

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.