Jak říct, že máte diabetes | Diasvět - o cukrovce aktuálně

Bajka o cukru, která se nikdy nestala (ale stát mohla)

Takový nápad reagující na skutečnou událost se šťastným koncem.

Bajka o chytrém kuchaři a hloupé diabetičce, která se ve skutečnosti nikdy nestala

Před několika měsíci jsem asi jako každý student zjistila, že mi docházejí peníze, a tak jsem šla na brigádu. Posadili mě k výrobní lince, na které jsem přebírala součástky – dobré do plata. Špatné do zmetků.

První část směny šla jako po másle. Na začátku druhé směny jsem ale pocítila první příznaky hypoglykémie. Nejprve jsem si vzala bonbón, a aby to nebylo nápadné, nabídla jsem i ostatním. Ale nějak mi nezabral, asi to bylo málo. A tak jsem si musela vzít cukr. A to rovnou u linky. Na záchod se totiž během práce na lince nesmí.

Chtěla jsem to udělat co nejnápadněji, ale lízat z ruky ho nešlo, tak jsem si ho musela do pusy vysypat. Přála jsem si, aby si toho nikdo nevšiml, ale tohohle si prostě musel všimnou každý! Když jsem vyhazovala prázdný obal do koše, zeptal se mě kluk, co seděl vedle mě: „Ty máš cukrovku?“

  Blbá otázka, mumlala jsem si v duchu. Co jsem mu měla říct? S teorií mého neoblíbenějšího zákusku bych asi moc neuspěla.

  „Jo,“ zněla tedy má odpověď. Myslela jsem, že tím je celá záležitost vyřízená.

  „A jak to, že jíš cukr?“ nenechal se odbít.

  „Protože ho mám málo, a tak ho musím doplnit,“ vysvětlovala jsem mu a zároveň rovnala součástky do plata jak šílená. V tom zájmu o mou nemoc totiž zapomněl pracovat.

  „Ale diabetici nesmí jíst cukr,“ řekl rázně mladík a přísně se na mě podíval.

  „Diabetici můžou jíst cukr při hypoglykémii,“ odvětila jsem mu už trochu ostřeji. Ty jeho otázky už mě začínaly docela štvát. A k tomu se už v krabici pod pásem se závratným tempem hromadily součástky, které jsme nestihli přebrat.

  „Ne, nám ve škole říkali, že diabetici nesmí jíst žádný cukr,“ stál si na svém mladík.

  „A jakou máš školu?“ ptala jsem se ho podezřívavě.

  „Jsem vyučenej kuchař. Učili nás, jak připravovat jídla pro diabetiky a říkali nám, že diabetici nesmí cukr.“

  „Při hypoglykémii prostě můžou,“ odpověděla jsem mu rázně a zabrala se do své práce. Tím jsem mu dala najevo, že se o celé záležitosti nemíním už víc bavit. On se ale nehodlal tak lehce vzdát.

  „Já jsem měl babičku a ta měla taky cukrovku. Ale nikdy nejedla cukr.“

  Začínala jsem být docela naštvaná. „Ta měla ale druhý typ cukrovky, já mám první typ. První typ cukr může.“

  „Ne, když máš cukrovku, prostě cukr nesmíš,“ tvrdil stále dokolečka.

  To mě už docela naštvalo. „Hele, já mám cukrovku už 14 let, tak vím, co můžu a nemůžu.“

  „Když ale budeš jíst cukr, tak se ti cukrovka zhorší,“ varoval mě ten kluk. „Víš, co to jsou pozdní diabetické komplikace?“

  Moje slušné vychování mi nedovolilo neodpovědět. „Jo,“ řekla jsem naštvaně.

  „A tobě nevadí, že oslepneš nebo ti amputujou nohu?“ zeptal se mě onen specialista na cukrovku.

  Musela jsem se zasmát. Nevěděla jsem, co na to odpovědět, tak jsem raději mlčela.

  „Kamarádce mé babičky amputovali nohu, protože nedodržovala dietu a jedla sladké,“ vysvětloval dál a tvářil se přitom velmi vážně. „Když budeš jíst cukr, tak můžeš dokonce zemřít!“

  „Zemřít můžu, když jíst cukr nebudu,“ řekla jsem ostře.

  „Ne, zemřít můžeš, když jíst cukr budeš,“ hádal se se mnou ten kluk.

  „Hele, já můžu jíst cukr, kdy se mi zachce,“ řekla jsem s ledovým klidem.

  „Nemůžeš!“ vystřelil naštvaně.

  „Že ne?“ zasmála jsem se. „Tak se dívej!“ Vytáhla jsem z batohu kilové balení cukru a chystala jsem si je nasypat do pusy.

  Kluk byl v té chvíli asi v absolutním šoku, neboť mě s hrůzou v očích fascinovaně pozoroval a nebyl schopen slova. Pak se naráz vymrštil ze židle, popadl pytlík s cukrem a vyhodil ho do koše.

  Teď jsem byla zase v šoku já.

  „Buď mě vděčná, zachránil jsem ti život,“ řekl vítězně onen kluk a dal se do práce, jako by se nic nedělo.

  Určitě se ještě chcete dozvědět, jak celá záležitost nakonec dopadla. Jednoduše! Po chvíli přišel mistr a odvedl mě na jinou práci.

  A jaké poučení z této bajky vyplývá? Držte se rad „nediabetiků“. Protože jedině oni jsou dostatečně poučeni o tom, co smíte, nesmíte, či co je pro Vás dobré. Proti nim jsou lékaři úplné nuly. A myslete na to hlavně ve chvíli, až Vám nabídnou mísu plnou dia zákusků a řeknou vám, že tohle musíte do večera bezpodmínečně sníst, jinak urazíte hostitelku. Je to přeci bez cukru a toho můžete sníst kolik chcete.

Článek “Bajka o cukru, která se nikdy nestala (ale stát mohla)” okomentovalo 11 čtenářů

  1. „Jen perličku k vašemu témaru ptaní se ….
    Domníval jsem se, že diabetik by měl o cholesterolu něco vědět a tak jsem se ptal. Poslal jsem níže uvedené otázky 4 internetovým lékařům specialistům a 2 internetovým stránkám, které se tvářily, že ochotně zodpoví každou otázku. Výsledek ?
    3 odpověděli byhýbavě že to není jejich specializace atd a 3 neodpověděli vůbec ! Co si mám o této „“serióznosti““ myslet ?
    Zde jsou tyto – podle mne pro lékaře odborníka – trivilání dotazy :
    ———————————————————-
    1) v živočišných tucích se vyskytuje LDL i HDL současně a v různém poměru ? např. vepřové a ryba ?

    2) vajíčka – v literatuře protichůdné informace. Kolik mohu denně ks ?

    3) na rozdíl od glykémie – jak rychle se mění hladina cholesterolu v krvi a na čem rychlost změny závisí ?

    4) Kolik mmol cholesterolu by neměl diabetik překročit ?

    5) Jak můžeme ovlivnit poměr LDL – HDL cholesterolu, který si organismus vyrábí sám bez vnějšího přísunu , aby vyráběl méně LDL a více HDL ?

    6) při jaké glykémii již endotely přijímají nadměrně LDL ? Po jakou dobu musí tato glykémi působit ?

    ———————————————-
    jedna z odpovědí odborníka byla na př. tato – cituji :

    bohužel ani já ani kolega se nevěnujeme cholesterolu z tohoto
    pseudovědeckého materialistického hlediska ………

  2. „Není divu, že lidé nemají informace o diabetu ze sdělovacích prostředků, když jsem některé články o diabetu četla vstávaly mi vlasy hrůzou nad těmi bludy. Netvrdila bych proto, že nemá cenu lidem něco vysvětlovat. I když někdo nechápe, nebo chápat nechce, jiný si nechá věc vysvětlit. Takže vysvětlování úplně nevzdávám.
    Protože jsem udělala zkušenost, že nepoučení přátelé a příbuzní mohou diabetickému dítěti dost ztrpčovat a komplikovat život, (a platí to nejspíš i pro dospělé i když ne v takové míře) vytvořila jsem pro ně takové stručné informační „“taháky““. Celkem se mi v praxi osvědčily – protože brožurky vydané jako informace pro diabetiky si je málokterý nediabetik ochoten přečíst. Jsou to ovšem informace o diabetu 1.typu, možná by některý poučený „“dvojkař““ byl ochoten napsat něco podobného pro přátele a příbuzné diabetiků 2. typu.
    P.S. Moje dílko si můžete přečíst na http://www.zh.cz/diabetes/Default.aspx?tabid=208
    Vlasta“

    1. „Jo, Vlasto, to jsem měla na mysli těmi „“inciativami soukromých osob““ na internetu. Akorát mě štve, že to, co umí někdo udělat zadarmo, neudělá někdo, kdo je za to placen. Ani já to vysvětlování úplně nevzdávám, ale nedělám si moc iluzí. Osvědčilo se mi hodinový výklad lehce zkrátit a dát dostatečný prostor k dotazům opakovanými výzvami typu „“Vím, že je obtížné si to nějak představit, když sám tu nemoc nemáš, nevím, jestli jsem správně vyjádřila, co jsem chtěla říct, budu moc ráda, když se mě zeptáš na vše, co bylo nejasné, i třeba později, když Tě ještě nějaká otázka napadne nebo se s nějakou další informací o diabetu setkáš, znáš třeba novináře, většinou píší o něčem, čemu fakt nerozumí““. Prostě tak nějak, aby to vyznělo – pokud jsi to nepochopil, není to tvoje chyba a hlavně, aby se dotyčný raděj ptal než si dělal bludné závěry. Často se setkávám (a nejen v cukrovce) s tím, že lidé si raději udělají vlastní chybný názor, než by otevřeli ústa a dotázali se. Asi jim to připadá, že by to vypadalo, že jsou hloupí, když se furt plají. A mě nopak ptající se člověk připadá chytřejší, no pokud vyloučím ty, kteří se ptají jen proto, aby projevili formální „“účast““ a to se někdy z obsahu otázek dá rozlišit.“

      1. My jsme nějaké materiály typu leták pro školu, která má diabetické dítě dostali od Sdružení rodičů a přátel diabetických dětí.
        Jinak já musím říct, že syn se ve svých 16 letech a po dvanácti letech cukrovky setkal pouze párkrát s tím, že mu nějaká dobrá duše doporučila nějaký zázrak na vyléčení nebo aspoň zlepšení cukrovky. Ale ani on, který není nijak zvlášť výřečný, nemá nejmenší problém slušně pokývat a dál si myslet své. Proč by měl taky dělat nějakou osvětu? To mu v ničem nepomůže a nediabetikovi taky k ničemu není. Opravdu nikdy se mu nestalo, že by někdo komentoval to, co jí nebo dělá. Vám se opravdu stává, že vám někdo cizí vnucuje dia výrobky nebo vám dokonce brání jíst sladké? Nemluvím o návštěvách, to je trochu jiná kategorie, ale my ani s tím nemáme vůbec žádné problémy. Lidi obvykle úplně bez problémů akceptují, to co řeknem.

  3. „Moje zkušenost s „“vysvětlováním““ diabetu je taková : nepokoušejte se s kýmkoliv o diabetu diskutovat, protože to je naprosto marné ! Pokud to bude zdravý člověk (a nebude to zrovna diabetolog nebo člen rodiny diabetika), tak mu to nikdy nevysvětlíte ! Když to nedokázaly dosud žádné instituce a sdělovací prostředky, tak vy to nenapravíte ! Pokud to bude diabetik nevzdělaný (a takových je zvláště mezi dvojkaři hodně), tak rovněž ani s ním nemá smysl diskutovat ! Znám problematiku diabetu poměrně slušně a zjistil jsem, že abych začínajícímu diabetikovi vysvětlil základní problematiku diabetu a jeho vazby na všechny problémy s tím související včetně toho co musí a proč, co nesmí a proč a co může jen za určitých okolností a za jakých, tak bych musel mít proti sobě soutředěného inteligentního posluchače, který by musel si vyslechnout nejméně hodinový výklad, aby vůbec jen ten základ problému pochopil ! A takového jsem dosud nepotkal . Obrázek je stále tragicky stejný : dokud to nebolí, tak to prostě nic není a po prvních komplikacích naopak nastává psychický kolaps diabetika, který pak již většinou již nemá o nic zájem právě z důvodu komplikace . Začarovaný neřešitelný kruh. Ideální by podle mne bylo, kdyby každý začínající diabatik obdržel při první návštěvě diabetologa srozumitelnou brožuru se všemi základními informacemi a pak byl za čas předvolán na př. na okresní svyz diabetiků, kde by byl „“vyzkoušen““ nakolik je mu již problematika diabetu jasná. Pokud by uspěl, pak dál již by bylo na něm jak se bude chovat. Pokud by neuspěl, zkouška by se za čas opakovala, jako na př. u řidičiského průkazu. ZP by v tom mohla být ve vlastním zájmu rovněž zainteresována. To je moje idealistická představa.“

    1. „Souhlasím s tím, že žádný „“nediabetik““, který to ani nemá v rodině a většina diabetiků II. typu i někteří začínající diabetici I. typu nejsou ochotni se na hodinový výklad soustředit a je zbytečné přemýšlet, proč tomu tak je, jako kdyby se někdo zamýšlel nad tím, proč mě nezajímá složení povrchu Marsu. Část těchto lidí vlastně ani není schopna se soutředit, ale spíš je o o ochotě.
      Že se to nepodařilo dosud žádné instituaci ani mediím bude ale nejspíš tím, že se o to podle mého názoru žádný zástupce nepokusil, tedy hlavně myslím ty instituace, které to mají „“v popisu práce““, prostě nevím, že by byla vydána např. Ministerstvem zdravotníctví nějaká solidní příručka pro nové diabetiky a pro rodinu a přátele diabetika. Takže chvála soukromým inicativám na internetu, které se o to pokouší.
      Bohužel na tyto stránky chodí asi jen lidi, co se o to zajímají, zatímco běžné noviny si čte leckdo, takže obecná veřejnost se v hodnocení diabetiků rozděluje podle mých zkušeností na dvě základní skupiny:
      1. „“je to strašná nemoc, kterou si lidé způsobují výhradně sami špatnou životosprávou, čím v mladším věku vznikne, tím horší ta životospráva byla a v tom případě jsou na vině rodiče““
      2. „“jde o banální běžné onemocnění, které zcela vyjímečně vzniká v mladším věku a které se řeší tak, že se nejí sladké věci, event. tučné věci a nepije pivo a všechno ostatní se jí v jakémkoliv množství. No a kdo je na tom extrémně špatně, tak si ještě píchá inzulín““
      Část laické veřejnosti taky ví, že cukrovka může mít nějaké komplikace a to maj vždycky ti diabetici, co si sladí.
      Díky kampani za proužky, kterou dle mých poznatků část laické veřejnosti zaznamenala, teď ještě navíc tyto obě skupiny ví, že léčba je drahá a proč vlastně chtějí diabetici další úhrady proužků, vždyť když nesladí, tak musí mít glykémii normální, ne? a vůbec, za svou nemoc si přece můžou sami jako feťáci a alkoholici, tak by si ji přece měli zcela hradit, ne?
      Takže Ti musím dát zapravdu, opravdu raděj nic nevysvětlovat. Já vysvětluju jen tam, kde to považuju za nezbytné a vhodné.“

  4. „Já jsem ale nejedla jen bonbón, ale i cukr. To mu bylo divný. On byl takový „“zvídavý““.“

    1. „Tak to už snad jen praktická rada mé kamarádky, která se jí v životě osdědčila (jako prevence proti případným hádkám se „“zvědavci““) – na brigády si zásadně nosila oplatky. A zejména na první den brigády, když už hypo přišlo, tak nezřídka právě první den, takže celkem logicky ostatní ještě nemohli vědět, že má cukrovku a už vůbec ne, co je to hypo. Jednoduchá věta „“to mi ale vyhládlo““ nebo „“dnes jsem ráno zapsala a nestihla snídani““ (blbost, samozřejmě že nezapsala, normálně píchala inzulín a snídala), úsměv na rtech a už chroupala tatranku, horalku…… cokoliv, co se tehdy dalo koupit (dnes je výběr lepší). Fakt nepřekonatelný herecký výkon, glykémie 3, vidíš dvojmo, pot ti teče po zádech, rozhodnbě tě tvůj fyzický stav paralyzuje v další práci a k tomu se prostě usměješ a jen tak jakoby náhodně vytáhneš z báglíku tu oplatku……. Jo, zabralo to vždy stejně rychle, jako cukr a tak to bylo jen o tom, jestli jí bude blbě jen chvilku fyzicky, nebo chvilku fyzicky+do večera duševně (z těch blbejch keců a hádek). Ona tedy vždycky volila to první. Hádání se z někým, kdo tomu nerozumí, totiž k dobrým glykémiím taky moc nepřispívá, že. Jeden bonbón totiž většinou nestačí a jíst více bonbónů najednou také vyvolává „“zvědavé““ otázky. A chroupání cukru uje už vůbec velmi podivné……. Tajkže jeden „“zvědavec““ se vždycky najde.
      A jaká byla moje metoda? Na první den kamkoliv (skola, brigáda, nové pracoviště…) ovykle +1 v.j. k snídani navíc …… Taky se nerada hádám. No, kdo by se hádal rád, že :-)“

  5. „jasne, vždy·ť je to už v nadpisu, že se nestala, ale stát mohla. Já se jen ptala na logiku, protože kdybych diabetik nebyla a nic o tom nevěděla (a to je u mladých mužů většina), tak by mě asi nikdy nenapadlo, že ten, kdo si dává bombon má cukrovku, zvlášť, když je to mladá holka. Ale jinak – vysvětlit nediabetikům hypo a vůbec, jak to vlastně s těmi cukry v potravinách je, to je fakt nadlidský výkon…… Tak třeba, až zas někdo z nás bude někomu něco vysvětlovat, a on to napoprvé nepochopí, tak třeba si to pak přečte na netu a pak se podrbe za uchem a řekne si, „“kruci, ten kluk (holka), co má cukrovku, mi taky něco takového říkal(a), tak třeba na tom fakt něco bude……“““

  6. ve skutečnosti to bylo tak, že se mě ten kluk zeptal, proč do sebe sypu ten cukr a já mu prostě odpověděla, že mám cukrovku. On se se mnou skutečně hádal, že nesmím jíst cukr, ale já nejsem hádavý typ, a tak když jsem mu už vysvětlovala teorii hypoglykémie, tak jsem to vzdala a přitakala mu, že má pravdu. On mě pak jako vítěz nechal napokoji.

  7. „Snad jen bych doplnila, že ten „“kluk““ nemusel být nutně jen vyučený kuchař, ale klidně to mohl být pan inženýr čehokoliv těsně před promocí. Lidičky, kolikrát už se Vám stalo, že ač to vzdělaným lidem vysvětlujete, ty poučky o „“něčí babičce““ stále v hlavách lidí přetrvávají…… Takže diazákusky zásadně nejím proto, že „“prosím neurazte se, ale bohužel moje střeva nesnášejí ty umělé náhražky cukru““ a „“vůbec mi málokteré jídle sedne a moc toho fakt nesním, víte, já mám pak žaludeční problémy, když se přejím slaných tyčinek……““ (i té druhé báchorce fakt každý věří) a hypo zajídám sladkostmi v neoriginálních obalech a v případě totálních zabedněnců tvrdím, že ta sušenka, bombon, čokoláda je přece dia….. „“ No, nesmí se to tedy sejít souběžně, že, to by se docela tlouklo o sobe. Ale druhá příhoda zas tak často nenastává, většinou nepřijde hypo tak rychle, aby se nedalo „“někam zalézt““. Nakonec, ne všude, kde se pohybuju, lidé ví, že mám cukrovku a kdo by ji přece u mladé ženy očekával…….. Z bajky ale není vůbec jasné, jak ten kluk přišel na to, že hrdinka bajky má cukrovku ……. A rada pro ty, co takovéto situace bytostně nesnášejí. Máte jen dvě základní možnosti a jedna horší než druhá. Buď o své cukrovce vůbec nikde nemluvte nebo nechoďte mezi nediabetiky. Obojí je v praxi téměř nemožné, to první navíc trošku riskantní. Jo, čeština taky není můj kobylek (i v mých komentářích jsem si už našla radu hrubých chyb i překlepů) a tak jsem u čtení textu přemýšlela, jestli se ten kluk nedal „“odbít““ nebo spíš „“odbýt““ :-)“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.