Diabetička těhulkou – část III

A už se blížíme k porodu…. (ten bude ale až příště :-))

Blížíme se do finále

Na začátku 3. trimestru jsme (bohužel) zjistili, že z Pepinky bude Davídek. Všichni mi podle bříška, vzhledu i chutí prorokovali holčičku a já se na ni už strašně těšila. Dokonce jsem jí koupila růžovou kombinézu. Na ultrazvuku se jim ale holčička nezdála – měla totiž pindíka a neustále nám roztahovala nožičky a své tajemství ukazovala. Protože jsme si ale oba holčičku moc přáli a chlapeček pro nás byl přeci jen trochu zklamání (ač se nebylo čemu divit, manželův otec pochází ze 3 kluků, manžel ze 4 …), koupila jsem pro nás oba jako satisfakci velké balení bonbónu Rafaelo a převázala ho modrou stužkou. Ještě asi týden jsem se s tím vypořádávala. Bylo to zvláštní. Jako by Pepinka, která tam byla uvnitř mě po 6 měsíců, najednou zemřela a místo ní se tam usídlil nějaký cizí kluk, ke kterému jsem na rozdíl od Pepinky neměla vůbec žádný vztah. Jako kompenzaci jsem si pak kupovala modré fešácké oblečení, džíny, mikiny a bundy. Manžel mi však nakonec stejně řekl, že je rád, že je to kluk, protože jinak bych prcka oblékala do těch příšerných růžových šatiček :-). A dodal, že je to vlastně jedno, co to je, že to můžu do půl roku oblékat jak chci a nikdo to nepozná :-). 

Hospitalizace před porodem

24.1., (36+6), jsem byla pro jistotu hospitalizována v nemocnici Motol. Lékaři to zdůvodňovali obavami, že z Liberce je to přeci jen dlouhá cesta a že by se mohlo stát, že bych jim porodila po cestě :-). Vzhledem k tomu, že se u mě porod ještě ani náznakem neblížil, mi to připadalo zbytečně brzy, ale na druhou stranu to znamenalo, že jsem již blíž k miminku.
Při příjmu mi natočili EKG a ubytovali na oddělení rizikového těhotenství. Na tohle oddělení si na rozdíl od porodnice fakt nemůžu stěžovat: super sestry, nádherné prostředí, polohovací postele, balkón, bidet :-), …
Každý den jsem chodila na monitor, který sledoval ozvěny srdíčka miminka a monitoroval případné kontrakce. U mě bohužel téměř nulové. Smutně jsem sledovala další a další maminy, které odcházely s kontrakcemi na „hekárnu“ :-).
První den mi sice ráno odešla hlenová zátka, ale od té doby jsem nepociťovala žádné známky blížícího se porodu. Měla jsem čas do středy, 6.2. (38+5), zda se porod rozběhne. Ale prckovi se u mě v bříšku evidentně líbilo a ven se mu nechtělo. Od neděle, 38+1, mi tedy lékaři zkoušeli porod rozběhnout pomocí gelu, který měl děložní hrdlo roztáhnout. Konečně jsem cítila kontrakce. Bohužel do hodiny vždy zmizely a účinek na hrdlo téměř žádné. V úterý večer už bylo ale hrdlo roztažené alespoň do té míry, že mi mohla být zavedena vyvolávací tableta. Kontrakce se celkem rozjely, počítala jsem asi po 5 minutách. Všichni mi soudili, že ještě dnes porodím. Sestra mi poradila, že mám jít do sprchy. To jsem udělala, ale tam se kontrakce bohužel zastavily :-(, i když jsem je nepravidelně cítila ještě celý večer. Sestry mi ale ještě dávaly naději, že se porod může rozběhnout v noci, ale moc jsem jim nevěřila. Šla jsem spát smířená s císařským řezem, ač jsem si moc přála a miminku domlouvala, aby šlo přirozeně.

Sdílet:

Také by se vám mohlo líbit

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.