Báseň „Přítelkyně“ o cukrovcePovím Vám to, co nebývá vyprávět zvykem,
povím Vám, jak jsme se stal diabetikem:
Přestože jsem stále žil ne proto abych jedl,
nemoc zvanou Diabetes jsem bohužel svedl.
Byla mou tajnou družkou již celou řadu let,
já o ní však nevěděl a tak mě bavil svět!
Jednoho dne se družka moje tajná odhalila,
podala mi ruku a řádně se představila.
Pohladila mě, usmála se a políbila na čelo
a mě se tak strašně moc s ní žít nechtělo!
Poznal jsem však, že bude moje doživotní láska,
ale jen jednostranná, i když je to kráska.
Na naší první schůzce jen prohodila lehce,
že případnou nevěru trestá ihned, těžce.
Ať nemyslím si, že ji podvést někdy mohu,
že jistě potřebuji jednu a také druhou nohu.
Že ode dneška jíst já budu jen co ona poručí,
že nepustí mne již nikdy ze svého náručí.
Že žít s ní budu zcela vážně, bez legrace,
jinak eso že má v rukávu – komplikace!
Já v bázni s tou milenkou žil stovky dní
a nebyli jsme si v tom čase nikdy nevěrní.
Pak – když více jsem ji poznal – opadla bázeň,
jedno však jasné bylo, že bude chtít kázeň.
Pak jsem si na ni zvykl tak asi jako všici,
člověk prý si časem zvykne i na šibenici!
Věděl jsem, že odhalí bezpečně každý podvod,
že nikdo neuplatil vůči ní nikdy rozvod.
Za moji věrnost se mi moje družka odměnila,
na hocha štíhlého mne časem proměnila.
Životních hodnot mi změnila žebříček.
Já usmívaám se teď nad starostmi lidiček!
Co nevědí co opravdové štěstí je a o co kráčí,
co denně se jen honí a přežírají se v mekáči,
co nevnímají tu nádheru když celá země stává,
co sedí jen u telky a pívo za pívem si dává.
Co neumějí si přivonět k rozkvetlé rudé růži,
co neznají slovo soucit, co mají jen hroší kůži,
co nevědí, že radost je předvším dát,
co radost mají, jen když mohou brát!
Co nikdy neviděli nádherné letní nebe,
co dokáží milovat, ale jenom sebe.
Co nevědí, jaké bohatství je mít přítele
co jen válejí se, když je neděle.
A tak mi moje družka milá otevřela oči,
a já pochopil, že svět se jinak točí.
A co jsem pochopil, tomu jsem rád!
A tak stal jsem se mé družky kamarád.
