Příběh | Diasvět - o cukrovce aktuálně

Diapříběh od Lenky

Psal se rok 1992, byl mrazivý leden a já ležela doma s chřipkou, normálním bežným onemocněním, které jsem si vyléčila, ale asi za týden jsem ji dostala znovu.

To už byl začátek února, a tak jsem si opět poležela, ale neobjevovaly se už jen příznaky bežné chřipky, ale přidala se k nim nauzea a nechutenství. A pamatuji se jen, že jsem měla hroznou chuť na sladké – tak jsem si vzala skoro půl kelímku nugety a půl lahve fanty (kdybych věděla že mi to škodí, tak bych si toho vůbec nevšimla). Pak jsem začala trochu přijímat potravu – ale v kašovité formě, víc jsem nesnědla, ale za to jsem hodně pila- asi tak 4 lahve skleněných minerálek (to se ještě prodávaly ve skle). Tak naši studovali v knížkách, protože dosud tyto  příznaky nikdo v naší rodině neměl. Když se začaly objevovat opět pocity nechutenství a časté pití a samozřejmě i močení a pak následné hubnutí – za 3 dny jsem zhubla 7 kg, tak se naši se mnou vypravili k dětské doktorce na polikliniku na pohotovost. Ta koukala, asi  nepředpokládala, že se nějaký dětský pacient objeví před 7 hodinou ranní. Ale  když se na mně podívala a naši jí vše řekli, tak nám odpověděla, že to buď bude zánět mozkových blan a nebo střevní chřipka. Pak nás poslala domů s tím, že mám brát nějaký slaný prášek – chutnalo to jako sůl, a řekla nám, kdyby se mi zhoršil stav, ať přijedeme. Já jsem se samozřejmě nelepšila, naopak horšila. Jeli jsme  tedy další den – byla to sobota 9.2.1992, na pohotovost. To už jsem o sobě moc
nevěděla, jen si pamatuji, že jsem viděla vše 2x a mluvila jsem nesmysly  (jako prý o nějakých řekách – před nemocí jsem totiž četla knížku o řekách a o  přírodě).
Na pohotovosti byla ta samá doktorka co v pátek a řekla nám, že neví, co  by to mohlo být, a poslala nás na Bulovku na Prahu 8- to je spádová nemocnice,  na infekční oddělení. Prý že se jedná asi o horší průběh té střevní chřipky. Naštěstí jsme v nemocnici hned narazili na sice mladšího doktora, než byla ta doktorka, ale ten hned věděl, o co se jedná. Stačilo se na mne kouknout a díky acetonu, který zjistil jak z moči tak z dechu, stanovil diagnózu – Diabetes  mellitus. Našim to řekl tedy po česku :“Vaše dítě má cukrovku.“ Nastalo hrobové ticho, které přehlušilo zazvonění zvonku a už jsem jela na Jipku, kde jsem si poležela skoro celý den. Dostávala jsem kapačky a byla jsem napojená na monitor,  aby se sledovalo srdce. Nejlepší bylo to, že jiný doktor řekl našim :“ Ještě že dcera má tak silné srdce, jinak by to asi nepřežila,“ načež se na sebe naši
koukli a pověděli pravdu, co a jak mám ze srdcem. tak doktor pak říkal, že  nade mnou stálo asi 1000 andělů strážných. Pak jsem byla na chvíli převezena  na pokoj a tam mi dávaly sestry kapačku – vykapaly asi 3. Poté mne ještě tentýž  den odvezli do Motola – byla to specializovaná nemocnice na dětské diabetiky, tam  jsem ležela asi ještě 3 dny na kapačkách. Byla jsem tak trochu ještě v bezvědomí,  ale v úterý jsem začala pomalu jíst normální stravu, i když jsem přesně nevěděla, co
mi je a nevěděla jsem, že před stravou si budu muset píchat inzulín. Takže
bylo pro mne překvapení, když přišla v úterý ráno sestřička s injekcí a v ní
inzulín.
Ale v Motole byli hodní, den po dni mne sestřičky a lékaři učili něco nového,
Naši už věděli, co mi je, lékaři potvrdili diagnózu, kterou řekl ten mladý
lékař na infekčním oddělení. Takže už věděli co a jak. V nemocnici jsem si
poležela skoro 2 měsíce, a to díky tomu, že jsem měla glykémii 47,8 a to po třech
kapačkách, takže řekli, že jsem předtím mohla mít tak kolem 50 mmol/l. Jinak naši
chodili během těch dvou měsíců na tzv.Školení – vše se od lékařů dozvěděli – co
je to diabetes, jak vzniká, co je to inzulín, hypo a hyperglykémie, jak se
chovat při nemoci, jak sportovat, co jíst a jak se počítají chlebové jednotky,
každý den měli jiné téma. Jednou, když přišli během oběda, tak si měli taky
zkusit píchnout inzulín, nejdřív tatínkové. Na tu chvíli nikdy nezapomenu – táta
vzal do ruky stříkačku a rozpřáhl se, jako by chtěl házet šipky a pak …. prásk
na ruku. No i když tomu je už přes 13 let dodneška na to vzpomíná. Od té doby
se píchám inzulín sama, nejdřív jsem se naučila píchat do ruky, pak do nohy a
pak do hýždí.
Ke konci měsíce mne pustili na propustku domů – od pátku do neděle, pamatuji
si na to dodnes – čekala na mne zeleninová polévka s masovými kuličkami – tu
jsem měla nejradši, a velké 2 kusy masa a brambory na 3 ch. jednotky a k tomu velký
zeleninový salát. Po obědě jsme šli na velkou procházku, já byla jak malá, v
Praze, i když byl už březen, ležel ještě místy sníh, tak jsem se v něm vyřádila
s našima a ještě se staršími bratry. Pak byla neděle a já zase odjela do
nemocnice, ale už jen na chvíli. V nemocnici se podařilo dostat glymči ze 17 na 8-11,
prý to bylo způsobeno tím, že jsem měla přes těch 47 a už jsem neměla žádnou
produkci svého inzulínu. Tak jsem odjela domů a další den se mnou maminka zašla do
školy a vše řekla vyučujícím a i ve školní jídelně, co a jak. V jídelně to nebyl
problém, protože jedna paní, co připravovala jídlo, měla taky cukrovku, a ještě
k tomu měla dceru, která chodila se mnou do třídy, tak mne znala od 1. třídy.
Ve škole jsem chodila po 4. vyučovací hodině do kabinetu si píchnout inzulín a
pak na oběd a pak zpátky na vyučování. Jezdila jsem se školou na výlety a vše v
pohodě.
Zůčastnila jsem se od roku 1992- 1998 dia táborů jak letních, tak zimních, kde
jsem poznala spousty kamarádů, a hlavně jsem si vyvrátila myšlenku, že
diabetické děti jsou jen v Praze. Na táborech jsem si užívala mnoho legrace a
něco nového jsem se i naučila. Jinak jsem v roce 1992 absolvovala i 4týdenní
pobyt v lázních- v dětské lečebně Mánes v Karlových Varech, kde jsem se toho
také moc naučila a vše co jsem se tam dozvěděla, vyprávěla našim, když za mnou
přijeli na víkend. Do Mánesa jezdím dodneška – dostala jsem i takovou legrační
přezdívku – živý inventář Mánesu.
V osmé třídě jsem úspěšně složila zkoušku na střední školu. První měsíc jsem
musela sice upravovat inzulín a režim dle školy, už byly rozdílné časy na oběd,
ale dalo se to zvládnout. Když se už zdálo vše v pohodě, tak jsem začala znova
marodit a být rozházená. Později se zjistilo, že mám zvýšenou činnost štítné
žlázy, ale to prý k onemocnění diabetu patří. Tak jsem kromě inzulínu a
pravidelných dávek jídla ještě brala prášky, ze začátku jich bylo kolem 8, ale
postupně se výsledky lepšily, a tak jsem skončila jen na 1 udržovací tabletě.
Když byly výsledky v normě, tak jsem je přestala brát. Bylo vše v normálu, až
když se psal rok 1997, tak jsem v 17 letech dostala dětské onemocnění spálu. Tím se
mi opět rozhodila štítnice, takže vše začalo znova, ale bylo to na
delší dobu. Pamatuji si dokonce, že jsem se musela vyvarovat i malé činnosti,
takže jsem byla „osvobozena“ i od dlouhého sezení ve škole, pouze na 3-4 hodiny
denně. Ale po měsíci se vše začalo obracet k dobrému, tak jsem byla ráda, ale
dlouho to netrvalo. Byla jsem opět nemocná a štítnice se ukázala z té druhé
strany – měla jsem hypufunkci, takže opět vše od začátku. Sice to trvalo skoro
celý poslední rok, ale 4. ročník střední školy byl nejlepší, normálně jsem
sportovala, jezdila na výlety i na záverečný lyžák. Vše jsem zvádala,
odmaturovala jsem se třemi dvojkami a jedničkou. Jinak jsem ještě týž rok
udělala úspěšně zkoušku na vyšší zdravotnickou školu na obor diplomovaná
dietní sestra.
Vše jsem zvládala na perech i to, když jsme měly povinné praxe v nemocnicích,
a tím i nepravidelné časy na oběd. Prvák byl v pohodě, ve škole se mi dařilo,
ale opět jsem ve druháku onemocněla běžným onemocněním – chřipkou a štítnice
se mi zase rozlítla, takže vše začalo znovu. Až pak když jsem po nějaké době
šla na kontrolu, to jsem už nebrala léky, tak výsledky byly dá se říct
katastrofální- takže bylo rozhodnuto operace. Operaci jsem postoupila o prázdninách
a celé prázdniny jsem tzv. odpočívala, když začal třeták, tak jsem chodila na
pravidelné kontroly apod.. Docela jsem toho zameškala, ale snažila jsem se vše
dohonit. Podařilo se, úspěšně jsem dokončila i toto studium.
Po skončení školy jsem opět zopakovala pobyt v nemocnici v Motole, ale ne
kvůli špatným výsledkům, ale kvůli tomu, že jsem byla převedena na inzulinovou
pumpu.
Asi tak půl července jsem se s ní pořád seznamovala, naši až tak do poloviny
srpna, ale teď jsme spolu nerozlučné kamarádky. Je to úplně jiné a hlavně tak
neomezuje v časech jídla, což se v práci dietní sestry, kde není tak pravidelné
jídlo, zvláště oběd, velmi
hodí (někdy jsem jedla ve 12, někdy ve 13 a někdy i déle). I pohybové aktivity jsem
v pohodě zvládala. Když jdu do bazénu a chodím často, tak si ji
normálně odepnu a jdu plavat. Na noc ji mám normálně připojenou a vedle sebe, ze
začátku jsem ji pořád držela v ruce a vnímala ji, ale teď už ji nevnímám a normálně
se vyspím, jako každý.
Za svůj život jsem zkusila i několi povolání – dietní
sestra, doprovod na letních táborech a dlouho pracuji s handicapovanými lidmi,
nyní pracuji jako zástupce vedoucího v jednom obchodním řetězci. Taky jsem si
dala na pletení košíků a moc mě to baví, mám hodně hotových výrobků a okračuji
dále, prstíky se mi krásně procvičují a nemám je po vpichu lancetkou tvrdé jako
předtím,učím se znakový jazyk. Jinak normálně sportuji – chodím po celý rok
do bazénu, v zimním období bežkuji a v letních měsících jezdím na výlety, na
kole a dokonce jsem několikrát sama absolvovala let do Chorvatska a do
Černé hory. A bylo vše v pohodě a celý pobyt s pumpičkou v pohodě.
Jinak nemám žádné komplikace co se týče cukrovky a přeji Vám, abyste je také neměli a měli
hezké glykémie a krásný život. Myslím si, že si každý s touto nemocí popere
jak nejlépe může, já pravda taky, ze začátku více, a je na každém, jaký bude mít
život. Štěstí na hodné rodiče a přátelé jako mám já. Ještě bych chtěla dodat, že
mi hodně dalo předloňské setkání na Slovensku, sešly se tam diabetické děti všech
kategorií a jejich přátelé a rodiče a musím říci, bezva program, přizpůsobený všemu
a bezvadná parta. Moc na Slovensko vzpomínám.
Něco podobné jsem absolvovala i v Luhačovicích.

Lenka

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *