O šípkové Růžence – detektivka

Díl 1

„Podařilo se Vám již zjistit, jak byly oběti usmrceny?“ zajímal se detektiv Cukřík.

„Zatím ještě ne,“ odpověděl bezradně policista. „Na tělech obětí nebyly zjištěny žádné stopy násilí a ani pitva neobjevila žádné stopy po neznámých látkách. Zatím to vypadá, že je to jen obyčejná shoda náhod.“

„16 úmrtí na infarkt během 3 dnů?“ kroutil nevěřícně hlavou detektiv. „Že by infarktová epidemie?“ zažertoval.

Policista se jen chabě usmál. „Zatím ale nemáme kromě toho, že všichni zemřeli na selhání srdce, vůbec nic. Neznáme ani vraha, ani motiv, dokonce ani způsob, jak byly oběti zavražděny. Domníváme se ale, že se v žádném z případů nejednalo o loupežné přepadení, protože se nikomu nic neztratilo. Dokonce ani peněženka ne.“

„Měly oběti něco společného?“

„Vypadá to, že ne,“ mračil se policista. „To je právě ta záhada. Každá z obětí bydlela alespoň v jiné části Liberce a podle svědků se vzájemně neznaly. Že by si vrah vybíral náhodné oběti? Ale z jakého důvodu?“

„Tak právě na to musíme přijít,“ prohlásil razantně detektiv Cukřík. „Vypadá to, že před sebou máme pořádně zapeklitý případ.“

„A nemohl by to být jednoduše nějaký vraždící maniak? Třeba má potěšení z toho, že na něj nemůžeme přijít…“

Detektiv Cukřík se zamyslel. „To by mohl. Připadá mi to ale málo pravděpodobné. Maniak by si přeci smrt své oběti nenechal ujít. Podle Vašich údajů ale zemřely všechny oběti doma, ve svém bytě!“

Policista přikývl. „To je pravda. Takový člověk většinou vraždí pro potěšení dívat se, jak jeho oběti trpí.“

„Takže tu máme jedinou možnost. Musíme zjistit, co měly všechny oběti společného,“ rozhodl detektiv Cukřík. „Ať mi někdo zjistí o těch lidech všechny možné informace včetně toho, který kondom používali,“ usmál se. „Já se na ně zatím půjdu podívat.“

„Tak tohle je první oběť,“ ukazoval mladý muž na tělo podsaditého muže, ležícího na pitevním stole. „Je to bývalý starosta Liberce. Velmi oblíbený,“ dodal.

„Myslíte si, že mohl mít nějaké nepřátele?“ zajímal se detektiv Cukřík.

„Lidé ho měli opravdu rádi. Dělal pro ně, co mohl. Ale…“

„Co znamená to ale?“

„No, neví se to jistě, jen se to tak proslýchá. Tím, že byl vstřícný k lidem, si prý pohněval nějaké dost vlivné liberecké společnosti. To víte: Není člověk ten, který by se zalíbil lidem všem.“

„A myslíte si, že tyto společnosti by měly důvod ho zavraždit?“

„No, to je právě to. Proč to neudělaly v době, kdy byl ještě starostou? Jako důchodce už přeci nic neznamenal!“

Detektiv cukřík si pozorně prohlédl celé tělo. „Našli jste něco podivného?“

„Ne, vůbec ne,“ odpověděl muž na pitevně.

„Tak Vám moc děkuji,“ rozloučil se detektiv Cukřík. „Kdyby jste něco zjistil, dejte vědět.“

„Máte už ty informace o obětech?“ ptal se detektiv Cukřík druhý den ráno.

„Myslím, že jsme něco našli,“ prohlásil hrdě policista. „Všechny oběti byly diabetici 2. typu. To však do případu nepřináší žádné nové světlo, neboť v současnosti je téměř každý druhý člověk nad 60 let diabetik 2. typu. A mezi komplikace způsobené diabetem patří právě selhání srdce.“

„Hm, to je divné,“ dumal detektiv Cukřík. „A čím se oběti léčily?“

„Napadlo nás, že by ti lidé mohli dostat špatné léky, ale bohužel. Jen 7 z nich bylo léčeno perorálními antidiabetiky neboli prášky.“

„Takže v léčbě to asi nebude,“ přemýšlel nahlas detektiv Cukřík. „Přesto bych ale potřeboval seznam všech diabetologů, u kterých byly oběti zaregistrovány.“

Policista podal detektivu Cukříkovi papír s adresami a telefony všech 4 diabetologů.

„Vy mi zatím zjistěte vše, co se dá, o diabetu 2. typu,“ poprosil detektiv Cukřík policistu.

„Takže nemáte ponětí, jak je možné, že naráz umírá tolik diabetiků,“ ptal se detektiv Cukřík doktora Diety. „Co mi můžete říct o panu Krupkovi?“

„Nemám vůbec představu, proč se to děje,“ odpověděl lékař. „Pan Krupka byl u nás léčen od roku 1995 a jeho nemoc byla více méně kompenzovaná.“

„Slyšel jsem, že jako následek špatné kompenzace se mohou projevit komplikace spojené s diabetem, například infarkt. Myslíte, že to nemohl být právě příklad pana Krupky?“

„No, možné to je, avšak málo pravděpodobné. Pan Krupka neměl ani zvýšený tlak, ani zvýšené množství cholesterolu. Takže je to málo pravděpodobné. Pan Krupka ale trpěl diabetickou neuropatií.“

„Co to je?“

„Neuropatie je poškození nervů. Jako následek tohoto onemocnění ztratil pan Krupka cit v nohou. Diabetická neuropatie se objevuje asi u 7% diabetiků.“

„A jinak se u něj neprojevovaly žádné symptomy dalších onemocnění?“

„Ne. Jinak byl pan Krupka zdravý a na svůj věk 75 let čilý člověk.“

„Tady to máte,“ hlásil se hned policista, jen co vešel detektiv Cukřík do dveří.

„Všechny informace o diabetu 2. typu.“

„Děkuji. Dobrá práce, pochválil detektiv Cukřík policistu.

„Víte, co je zvláštní?“ přemýšlel nahlas detektiv Cukřík. „Všechny oběti trpěly diabetickou neuropatií, což je také jedna z obvyklých pozdních diabetických komplikací, ale jen u 11 z nich zaznamenali lékaři určité symptomy, které by mohly zapříčinit vznik infarktu. To je zvýšený krevní tlak, zvýšená hladina cholesterolu o obezita.“

Policista pokrčil rameny. „Možná budeme moudřejší, až si přečteme ty informace o diabetu 2. typu. Třeba nás něco napadne.“

Detektiv Cukřík pokýval hlavou. „Potřeboval bych si prohlédnout oblečení všech obětí.“

„Myslíte, že najdete nějaké stopy?“

„Pokud si nevíme rady, musíme vše ještě jednou důkladně prozkoumat,“ pronesl detektiv Cukřík.

„Hned to donesu. Mohu ván být potom nějak prospěšný?“ zeptal se policista.

Detektiv Cukřík se zamyslel. „No, pokud nemáte co dělat, můžete mi pomoci. Těla jsem už viděl a řeknu Vám, ohledat 16 lidí dá dost zabrat.“

Policista zašel do skladu a za chvíli přinesl ke stolu 16 beden s oblečením.Detektiv Cukřík i policista se v nich začali přehrabávat. Po chvíli se však detektiv zastavil. Vypadalo to, že nad něčím přemýšlí.

„To je opravdu všechno oblečení, které měly oběti na sobě?“ zajímal se.

„No, vlastně ne,“ odpověděl vyhýbavě policista. „Ještě tu chybí boty.“

Detektiv Cukřík si policistu káravě přeměřil. „Když myslím oblečení, tak myslím všechno oblečení. To znamená i boty,“ zamračil se.

Policista opět zkroušeně zmizel ve skladu a za chvíli nesl krabice s botami.

„To jste byl ve výprodeji?“ kroutil detektiv Cukřík udiveně hlavou. Vždyť jsou ty boty všechny stejné!“

Poté však otevřel překvapením ústa. „Ty boty jsou přeci všechny stejné!“

Díl 2.

 „Jak je možné, že jste si toho nevšimli?“ divil se detektiv Cukřík.

Překvapený policista jen pokrčil rameny. „Moc se omlouvám.“

„Teď už se neomlouvejte,“ řekl rázně detektiv Cukřík. „Už to nemá smysl. Ať mi raději někdo zjistí, co je to za boty a kde je oběti koupily. Podle mého bude mít ta neuropatie s botami a možná i s vraždami něco společného.“

„Myslíte, že ty lidi zabila nějaká firma, která vyrábí boty?“ zajímal se policista.

 „To nevím,“ zaváhal detektiv Cukřík. „Vím ale jistě, že ty boty musíme důkladně prohledat.“

Zvenčí vypadala obuv jako běžné, tuctové boty, které si můžete koupit v každém obchodě. Některé byly černé, jiné hnědé a některé bílé. Byly vyrobeny z broušené kůže.

„Podívám se, co je uvnitř,“ nabídl se hned policista. Než ho stačil detektiv zastavit, už šlahal rukou dovnitř do boty.

„Au! O něco jsem se píchl,“ zaskučel překvapený policista a vyndal z boty trn.

„Co dělá v nové botě trn?“ divil se detektiv Cukřík. „Co když ….“

Větu však již nestačil dokončit. Policista vedle něho totiž zbledl tak, že vypadal jako stěna.

„Je Vám něco?“ lekl se.

„Nějak se mi motá hlava a je mi strašně špatně,“ koktal policista. Náhle se sesunul k zemi a upadl do bezvědomí.

„Už je Vám lépe?“ skláněl se detektiv Cukřík nad policistou.

Policista ležel na stole a vedle stál lékař.

„Co se stalo?“ zajímal se policista.

„Podle všeho jste prodělal lehký infarkt,“ řekl lékař.

„Cože?“ vykulil policista oči. „Vždyť je mi teprve 41!“

Detektiv Cukřík se usmíval. „Měl jste štěstí. Dávka jedu byla asi příliš malá na to, aby Vás zabila.“

„Takže to znamená…“

„Ano, to znamená, že známe způsob, jak vrah své oběti zabíjel. Ve všech ostatních botách jsme našli nalepený stejný malý trn. Tohle si přečtěte.“

Diabetická neuropatie se vyznačuje necitlivostí končetin. Diabetik necítí horko, chlad, dokonce ani bolest, a proto musí o své končetiny pečlivě dbát. Měl by si je každý den prohlížet, zda se na nich nevyskytla nějaká oděrka či dokonce puchýř. Proto by měl nosit speciální obuv, která je vhodná pro diabetiky.

Firma Skola vyvinula nový typ obuvi pro diabetiky, která splňuje nejpřísnější normy. Je měkká, široká a dostatečně pohodlná. Nezpůsobuje odřeniny ani otlaky, proto je vhodná zvláště při diabetické neuropatii. Tuto obuv mají diabetici možnostzískat v týdnu od 15. 12 – 22.12zcela zdarma!

„Už je mi to jasné,“ ťukl se do čela policista, teď už zase čilý. Pan Krupka a další oběti si šly kvůli diabetické neuropatii vyzvednout nové boty od firmy Skola, které tato firma zdarma nabízela, a v těch botách byl ukryt trn s jedem. Ten zapříčinil selhání srdce. Myslíte, že tam ten jed dala firma Skola? Že právě proto nabízí tyhle boty diabetikům zdarma?

„To není moc pravděpodobné,“ uvažoval detektiv Cukřík. Každý člověk si přeci musí boty dříve, než si je koupí, vyzkoušet. Kdyby byl jed v botě již v době zkoušení, zkolabovaly by oběti už v obchodě, nebo na ulici. To by si přeci vrah nemohl dovolit!“

„To je pravda,“ přisvědčil policista. „Stále je tu však otázka. Kdo se tedy snažil diabetiky zabít?“

„Na to už snad už brzy budeme znát odpověď,“ odvětil detektiv Cukřík. „Teď si ale musím do třetice všeho dobrého ještě jednou prohlédnout těla obětí, zda mají všechny malou ranku na palci levé nohy. Vy mi zatím zjistěte, co je to za jed.“

„A proč chcete ty oběti znovu vidět?“ divil se muž na pitevně.

„Mám důvodné podezření, že na palcích obětí bude malá ranka od píchnutí trnem. A touto rankou se dostal jed do jejich těl,“ odpověděl detektiv Cukřík.

Muž mu opět ukázal všech 16 obětí. A opravdu. Všechny oběti měly na palci levé nohy malinkou ranku po píchnutí trnem. Tak drobnou, že kdyby ji Cukřík nehledal, nenašel by ji.

Další den ráno přišel policista ke stolu detektiva Cukříka.

„Mám pro Vás dvě moc zajímavé informaci,“ pyšnil se.

Detektiv cukřík vzhlédl od svých materiálů.

„Chlapi od nás nalezli na trnech ve všech botách stopy po jedu jménem digitalin. Je to velmi silný jed, který způsobuje zpomalení až zástavu srdce. Už i v malé dávce je smrtelný – stačí 30 miligramů. Na trnech už ale zbyla jen velmi malá dávka, takže mě naštěstí jed zabít nemohl.“

„A kde se ten jed dá sehnat?“ zajímal se detektiv Cukřík.

„Digitalin se získává z květů Náprstníku, nebo je k sehnání jako lék na srdce proti předpisu v lékárnách,“ odpověděl policista. Že by to udělal nějaký lékárník?“

Detektiv Cukřík se zamyslel. „Nevím, kdo to byl, ale podle mě musel moc dobře vědět, komu boty prodat. Věděl totiž, že oběti trpící neuropatií trn necítí a nevyndají si ho, takže se jim do těla dostane dostatečné množství jedu na usmrcení. Je sice pravda, že diabetici s neuropatií mají na nohou zhoršenou látkovou výměnu, takže tu existuje jisté riziko, že se jim trn do oběhu vůbec nedostane. Avšak vrah si vybral velmi dobrý jed. Jak jste říkal, stačí jen 30 mg, aby způsobil smrt a v těle člověk se nedá zjistit. Ten vrah musí být fakt chytrý.“

A hádejte, kde si oběti koupily své boty? V jednom jediném obchodě. Ve potřebách pro diabetiky na Fügnerově náměstí.“

„No, tak to jsou opravdu moc zajímavé informace,“ pochválil detektiv Cukřík policistu. „Prověřte výrobce a expedici, já si jdu koupit nové boty!“

Když vešel detektiv Cukřík do obchodu, všiml si, že ve všech regálech jsou umístěny vitamínové doplňky pro diabetiky, „dia“ sladkosti a „dia“ pečivo, glukometry a další pomůcky, u kterých ani nevěděl, k čemu slouží. Dveře od skladu byly otevřené a bylo jimi vidět na velkou hromadu krabic od bot. Všechny krabice byly označené názvem Skola.

Za pultem stál mladý muž.

„Dobrý den, čím Vám mohu posloužit?“ zašvitořil s úsměvem.

„Vyšetřuji tady vraždy. Vy jste vedoucí tohoto obchodu?“

Mladík na chvíli ztuhl, ale pak se lehce usmál a nenuceně odpověděl. „Ne, paní Pokorná by tu měla být zítra dopoledne. Mohu Vám nějak pomoci?“

„Znáte tyto lidi?“ ukázal mu detektiv fotky všech zavražděných.

Na mladíkově tváři nebylo vidět nic, jen se lehce usmíval. „Pana bývalého primátora Krupku, jinak nikoho,“ odvětil klidně.

„Nepamatujete se, že by někdo z nich přišel do tohoto obchodu?“

„Ne,“ pronesl mladík náhle stroze.

„Víte o tom, že všichni tito lidé zemřeli krátce poté, co se píchli o trn?“

„Ne, nevím. Je přeci běžné, že člověk čas od času najde v botě trn.“

„Ano, to je běžné. Ale na píchnutí trnem se většinou neumírá. Mohl by jste mi prosím dát kontakt na sebe, kdyby jsme něco potřebovali?“

„Samozřejmě.“ Mladík se začal přehrabovat v kapsách. Poté vytáhl dlaň plnou všelijakých věcí, mezi nimi byly i klíče, lepidlo, zapalovač, cigarety, hřeben a žvýkačky. Konečně vytáhl i propisku.

„Promiňte. Tady to je.“

Mladý muž napsal na kousek papíru své telefonní číslo na mobilní telefon a podal ho detektivovi.

„Můžete mi říct ještě něco o paní Pokorné?“

„Můžu. Paní Pokorná je už hodně let na vozíčku. Byly jí amputovány nohy, protože trpěla diabetickou neuropatií a nosila špatné boty. Nevšimla si, že se jí pod patou udělaly puchýře. Ty jí začaly hnisat a pak jí začaly hnisat celé nohy. Teď už se dělají speciální boty, třeba ty, co teď firma Skola nabízí zdarma. Dříve ale nebyly. Víte, ty nohy má z cukrovky. Je to diabetička 2. typu. A posledních pár let si už musí píchat inzulín, prášky nestačí. Jinak je to hrozná cholerička. Ta když s naštve, tak to blesky lítaj. Nepřál bych Vám to vidět.“

„No, to si dokážu představit,“ pousmál se detektiv Cukřík. „Můžete mi říct něco o její rodině?“

„Tak co vím, je už hodně let rozvedená. Po té amputaci se s ní manžel rozvedl. Myslím, že ještě teď mu to nemůže odpustit.“

„Má nějaké děti?“

„Prý má 2 dcery. Ale žádná z nich za ní nejezdí. Od té doby, co jí byly amputovány nohy, už jim nemůže s vnoučaty pomáhat, tak se na ni jednoduše vykašlaly.“

„A co přátelé?“

„Jezdí sem za ní na vozíčku nějaký pán, ale myslím, že je to spíš jen známý. Nikdy se o nikom jiném nezmínila. Má prý ale doma psa. Vlčáka. A stará se o něj jako o dítě.“

„Myslíte si, že by paní Pokorná byla schopná někoho zabít?“

„No, když se opravdu naštve… ale to já nemůžu posoudit. Víte, je to moje zaměstnavatelka.“

„Chápu,“ řekl detektiv Cukřík. „Děkuji Vám za informace.“

Další den ráno vešel detektiv Cukřík opět do téhož obchodu. U pultu stála mladá žena, vypadala velmi apaticky. Ani se nezeptala, co si přeje.

„Dobrý den, jsem detektiv Cukřík. „Vy asi nejste vedoucí tohoto obchodu?“

Mladá žena jen zakývala hlavou a odešla do skladu. Detektiv Cukřík si všiml, že na stole u vchodu do skladu, vedle nemoderní a dosti zašlé kabelky, ležely rozbalené stříkačky.

Prodavačka se za chvíli vrátila a za ní jela na kolečkovém křesle starší žena. Detektiv si všiml, že její kalhoty jsou od kolen dolů prázdné.

„Co si přejete?“ zeptala se zdvořile.

Detektiv Cukřík jí ukázal svůj průkaz. „Vyšetřuji tu vraždy.“

Paní vedoucí naráz zbledla. „Vraždy?“

„Ano. Vraždy diabetiků. Všichni si ve Vašem obchodě kupovali boty a poté naráz zemřeli na selhání srdce. Nevíte o tom něco?“

Díl 3.

 Paní na vozíčku se snažila vypadat klidně, ale zkušený detektiv poznal, že má strach.

„Ne. Já o ničem nevím,“ odpověděla.

„Pamatujete si na to, že by jste někoho z těchto lidí viděla ve Vašem obchodě?“ ukázal na fotografie zavražděných.

Vedoucí si důkladně prohlížela všechny fotografie. V její tváři nebylo nic poznat.

„Tohohle znám, to je náš bývalý starosta,“ ukázala na jednu z fotografií. „Ale nepamatuju se, že by byl někdy v mém obchodě.“

„Dobře. Děkuji Vám. Kolik Vás tu pracuje?“

„Tři. Já, slečna Dvořáková a pan Písek. Slečnu Dvořákovou jste už viděl, pan Písek by tu měl být dnes odpoledne.“

„Děkuji, s panem Pískem jsem už mluvil. Prodáváte tu tyhle boty?“ ptal se detektiv Cukřík a ukázal na pár, který měl na sobě v době smrti pan Krupka. „Mohl bych je vidět?“

„Samozřejmě, pojďte za mnou,“ vedla ho vedoucí obchodu do skladu.

„Tady jsou,“ ukázala na hromadu asi dvaceti krabic třesoucím se hlasem. „Jdou dobře na odbyt, máme jich velkou zásobu.“

„To si myslím,“ pousmál se detektiv Cukřík. „Já jich mám šestnáct párů,“ zažertoval. „Můžete mě tu nechat o samotě?“

„Ssamozřejmmě,“ zakoktala prodavačka a odjela do prodejny.

Detektiv se ihned pustil do prohledávání bot.

Přesně podle očekávání nenašel ani v jedné botě jediný trn.

„To tedy znamená, že firma Skola není do aféry zapletená a je nevinná. Takže to potvrzuje, že trn do boty musel dát někdo jiný,“ říkal si v duchu detektiv Cukřík. „A myslím, že už vím kdo.“

„Můžete mi prosím říci ještě něco o panu Pískovi?“ zeptal se detektiv Cukřík vedoucí, když dokončil prohledávání.

„No, je to celkem solidní zaměstnanec,“ odpověděla už uklidněná vedoucí.

„Co jeho rodina?“

„Měl prý nějakou manželku. Pracovala jako sestra na diabetologii. Proslýchá se, že mu zahýbala s nějakým feťákem, se kterým se zabila v autě.“

„Jak víte, že to byl feťák?“

„Prý u něj ve voze našli stříkačky,“ odpověděla vedoucí.“A taky se kvůli tomu, že byl zfetovanej, vyboural. Že prej byl mimo… Ten chlap naštěstí zemřel s ní, jinak by ho pan Písek určitě zabil sám. Neumíte si představit, jak byl rozzuřenej. Křičel, že Bůh je toho svědkem, že se pomstí. Byla jsem u toho!“

„Co říkala policie?“

„To nevím. To se jen tak proslýchá mezi lidmi, že to byl feťák.“

„Měl nějaké děti?“

„Ne, prý ne.“

„A co kamarádi?“

„Nic neobvyklého.“

„Co víte o slečně Dvořákové?“

„No, je to celkem milá žena, má jen jednu vadu. Trpí schizofrenií. Rozdvojením osobnosti, víte? Ona je jednu dobu úplné zlatíčko, vtipkuje se zákazníky, pečlivě se stará o obchod, a pak na ni něco padne a ona je úplně jiná. Apatická, bez zájmu. Čert ví, co se v její hlavě děje!“

„Myslíte si, že by v tomto období byla schopná někoho zabít?“

„No, to si netroufám říci, zas tak dobře ji neznám,“ vytáčela se vedoucí.

„Co její rodina a přátelé?“

„Prý žije s maminkou a tatínkem, s nikým se moc nestýká. To víte, schizofrenie…“

„A ničeho zvláštního jste si u ní nevšimla?“

„Ne, bohužel ne.“

„Tak Vám moc děkuji za informace. Promluvím si se slečnou Dvořákovou ještě sám.“

„Víte něco o tom, že lidé, kteří si v tomto obchodě koupili boty, krátce na to zemřeli na selhání srdce?“ ptal se detektiv Cukřík slečny Dvořákové.

Žena jen zakývala hlavou. Na jejím obličeji nebyly znát žádné stopy vzrušení.

„Znáte tyto lidi?“ ukázal jí fotky všech mrtvých.

Žena si je s nezájmem prohlížela. „Nikoho neznám.“

Pak se na chvíli zamyslela. „Možná tohohle. Někde jsem ho už viděla,“ zamumlala a ukázala na fotografii Miroslava Krupky.

„Viděla jste někoho z nich v tomto obchodě?“

„Ne, nevzpomínám si,“ odvětila mladá žena apaticky.

„Dobře. Děkuji Vám. Už vím vše, co potřebuji.“

Díl 4. Rozřešení 

„Mám vraha!“ oznámil detektiv Cukřík policistovi.

Ten na něj vyvalil oči. „Kdo je to?“

„Ten mladý prodavač, Písek.“

„Jak jste na to přišel?“

„No, když jsem řekl, že lidé zemřeli po tom, co se píchli o trn, tak mi řekl: To je přeci normální, že najde člověk čas od času v botě trn. Jak ale mohl vědět, že se o ten trn píchli v botě?

„A jaký měl motiv?“

„Jeho ženu nezabil feťák, jak si každý myslel, ale diabetik. Zjistil jsem si to ve spisech – proto ty zvěsti o feťákovi. Uvědomil jsem si to v okamžiku, kdy mi paní Pokorná řekla, že Pískova manželka pracovala na diabetologii. A v tom mě utvrdila ještě skutečnost, že jsem viděl na stole v obchodě injekční stříkačky, kterými si paní Pokorná píchá inzulín. Je to také diabetička závislá na inzulínu, jako ten domnělý feťák. A Písek to věděl. Věděl, že jeho sok je diabetik a ne feťák. Před svědky mu sliboval pomstu. Nastal však problém. Poté, co ten diabetik zemřel, se Písek neměl komu pomstít. Byl ze smrti své ženy tak zdrcený, že jeho nenávist přešla do nenávisti ke všem diabetikům. Když přišel do obchodu nějaký člověk a chtěl boty pro diabetiky, nechal mu je Písek nejprve vyzkoušet. Samozřejmě bez trnu. Poté šel do skladu pro jiné, do kterých na místě nalepil trn a ty pak zákazníkovi prodal. Proto jsem v těch botách žádné trny nenašel.“

„A jak jste na to přišel?“

„Docela jednoduše. Písek totiž hledal propisku, aby mi napsal své číslo na telefon a v jeho kapse jsem uviděl sekundové lepidlo. Hned jsem věděl, k čemu to lepidlo slouží.“

Po několika dnech přišel do obchodu se zdravotnickým materiálem nějaký člověk. Prodavač mu prodal boty od firmy Skola a muž vyšel z obchodu. Krátce poté vtrhla do zdravotnických potřeb policie a Písek byl zadržen. Detektiv mu ukázal levou botu a vyndal z ní trn. „Pohádka o Šípkové růžence skončila,“ zašeptal.

autor: Jitka

vyšlo: 21.1.05

Sdílet:

Také by se vám mohlo líbit

Článek “O šípkové Růžence – detektivka” okomentovali 2 čtenáři

  1. Na Vaše diadetektivky jsem narazila úplnou náhodou a přečetla jsem je všechny na jeden zátah. Je to opravdu moc hezky napsané a vymyšlené ( i když některé věci jsou malinko přitažené. ) Prosím, nenechte se odradit a pokračujte v psaní, tuhle stránku jsem si hned uložila, takže už se moc těším na další detektivní příběhy 😉

  2. No abych přispěla troškou do mlýna.Tato pohádka je velmi poučná.Já jsem si koupila diaboty,na které mi pojištovna
    přispěla 1000 kč,stály asi 1450 kč.Mohu říci,že jsem si nohy zmrzačila,měla jsem odřeniny do krve pod vnějšími kotníky a to tím,že od paty nahoru je lem vysoký a já jsem si tam musela nalepit podpatěnky,jinak bych je nemohla nosit.Tak nevím,zda simám kupovat dále botyu Vietnamců nebo dávat peníze za diaboty,které by měly být pohodlné.Zdravím

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.