Příběh diabetika | Diasvět - o cukrovce aktuálně

Příběh Petra M. – sport a diabetes (1. typ)

Dostal jsem nabídku uplatnit své spisovatelské ambice na téma, jak jsem se vyrovnal s cukrovkou. Snad to bude někomu k užitku. Zkusím tedy zavzpomínat na své diabetické radosti a starosti.

Cukrovku jsem dostal v necelých jedenácti letech. Měl jsem štěstí, že máma znala, jakými příznaky se nemoc obvykle projevuje, takže jsem byl do nemocnice přijat ještě v docela obstojném stavu. Buď si to už nepamatuju
nebo jsem to jako dítě přijal docela dobře. Více než samotná cukrovka mi snad vadilo, že jsem musel být dva týdny v nemocnici. Rodiče se mě snažili povzbuzovat, i když pro ně to možná byla větší rána než pro mě. Nejjasnější vzpomínka, kterou jsem později dával občas k dobrému, se týká způsobu, jak jsem byl o své nemoci informován. Když se máma dozvěděla nesporné výsledky mých krevních testů, byla tak šokovaná, že nevěděla, jak mi to sdělit. Poprosila proto jednoho bodrého kolegu z práce, který k nám přišel a řekl mi: “Máš rád sladké?“ – „Ano“ – „Tak od teďka budeš říkat měl jsem.“ A za chvíli jsme jeli do nemocnice.

Člověk si zvykne i na šibenici. Já a celá rodina jsme si zvykli na diabetes. V druhé polovině osmdesátých let se už začaly objevovat některé pomůcky podobné těm dnešním. Jako jeden z prvních diabetiků jsem dostal proužky na měření glukózy v moči a rodiče mi také ze zahraničí zajistili glukometr a inzulinové pero, kterému jsem říkal připichovátko. Spolužáci už od paní učitelky o mé nemoci věděli. S pícháním injekcí nebo měřením při hodině nebyl žádný problém. Byl jsem hvězda, že se umím sám píchnout. Někteří to zkoušeli po mně.  S jinou jehlou, myslím. Oblíbený jsem byl také ve chvílích, kdy jsem během vyučování měl hypoglykémii a některý spolužák se mnou mohl jít jako doprovod na oběd. Dobré je, že nemám problémy s rozpoznáváním hypoglykémií. Ač je mám celý život poměrně často, nikdy jsem se nedostal do nějakého vážného stavu. Ve škole jsem měl přezdívku Dia, což mi tehdy vůbec nevadilo. V osmé třídě jsem byl poprvé odkázaný sám na sebe na několikadenním školním výletě. Předtím se mnou jezdila na školy v přírodě máma, kterou vzali jako vychovatelku. Samozřejmě zvládnout všechny nástrahy bez rodičů bylo obtížné, ale zároveň mi to dodalo sebevědomí Od té doby už to nebyl problém.

Postupně jsem si oblíbil specializované dia-tábory. Byl jsem celkem asi na dvanácti, ať už letních, zimních nebo vodáckých. S některými táborníky se kamarádím dodnes. Na prvních táborech pořádaných FN Motol byl velký důraz kladen na naše vzdělávání v oblasti diabetologie. To mě velmi bavilo a nedělalo mi problémy všechny nové informace vstřebávat. Na táborech bylo ale hlavně plno legrace a  bezstarostné dětství se nedá srovnávat s atmosférou na rekondicích, kde je cukrovka opravdu permanentním tématem hovorů. Občas je fajn popovídat si se stejně postiženými, ale většinou mi to už druhý den leze na mozek. Na pár rekondicích jsem byl, ale jinak se snažím spíš se zúčastňovat akcí se zdravými kamarády. Mám pocit, že se na rekondicích stejně nedozvím nic nového. Nově diagnostikovaným nebo méně informovaným diabetikům ale účast na rekondici rozhodně doporučuji. Stejně tak čtení Diaživota či obdobných periodik. Tento časopis čtu pravidelně. Pohled na vyfocenou diabetickou nohu je docela dobrou motivací k dodržování doporučeného režimu.

Vše jsem zvládal celkem dobře, ale přece jen kompenzace diabetu na injekcích nebyla ideální. Asi před osmi lety mi paní doktorka doporučila nasazení inzulínové pumpy. Samozřejmě má pumpa své výhody i nevýhody, ale bral jsem ji tak, že není žádnou nevratnou změnou a zkusil jsem to. Dnes bych se jí rozhodně už nechtěl vzdát. Když člověk trochu přemýšlí a má vůli k dodržování základních pravidel, umožňuje pumpa kvalitní kompenzaci při značné režimové volnosti. Bez problémů zvládám celodenní sportovní zátěže, potřebné pracovní nasazení, nějaký ten stres i občasné rauty, kde zkonzumuji několikanásobek běžné večeře. Myslím, že se vyplatí včas myslet na budoucnost a neřešit, zda si někdo všimne, že mám pumpu. Ona je navíc někdy diskrétnější než aplikace inzulínu perem. Když jedu na vodu, k moři nebo na nějakou sportovní akci, klidně přejdu na týden zase na injekce. Rozhodně nedržím nějakou přísnou dietu, jen si cukrovinky nedávám v libovolný moment. Chce to přemýšlet, jaké faktory mají v danou chvíli vliv na glykémii a co si můžu dovolit a co ne. A vždy musí diabetik myslet na riziko hypoglykémie a být na to připraven. Občasná menší hyperglykémie není žádná tragédie, ale hypo se musí řešit, ať nastane kdykoliv. To mi určitě vadí, protože jsou situace, kdy by nikoho jiného opravdu nenapadlo jíst. Na školním sportovním kurzu jsem běžel orientační běh s rohlíkem v kapse, čemuž se kamarádi divili a ptali se, jestli taky svačím na metách při baseballu.

Musím přiznat, že v pozdějším věku už mi dělalo a dělá větší problémy někomu říci, že jsem diabetik, i když někdy je to na místě a většinou to okolí přijme bez problémů. Na druhou stranu jsem pak potěšen, když se mě třeba někdo zeptá na podrobnosti a já se můžu předvést, co všechno o tomto oboru medicíny vím. Nejtěžší je samozřejmě sdělit tuto skutečnost někomu, na kom vám záleží. Zde jsou obavy přirozené. Partnerské vztahy určitě nejsou bez problémů, ale představovat si, co by bylo, kdybych neměl cukrovku, je neopodstatněné, protože ji mám a bohužel je mojí součástí..

V boji s cukrovkou mi moc pomáhá sport. Nevyhýbám se téměř žádnému a snažím se sportovat skoro každý den. Nenutím se do toho kvůli diabetu. Sport mě prostě baví a dobře se u něho odreaguju. A zároveň má kladný vliv na mé glykémie. Nejčastěji běhám, plavu, jezdím na kole, hraju fotbal, florbal nebo basket, v zimě jezdím na běžkách. Nenechám si ujít ani příležitosti k závodění, nejčastěji v přespolním či orientačním běhu, občas zkusím triatlon. Uzavírám obvykle startovní pole, ale radost z pohybu mi to nebere. Taky jsem jel na běžkách Jizerskou padesátku a Krkonošskou sedmdesátku. Ale nelekejte se, ta „sedmdesátka“ měří jen 63 km. Velkým zážitkem byly i výlety na kole, třeba z Prahy do Budapešti a zpět. Asi se nedá obecně doporučit, aby diabetik na kole sám křižoval Evropu, ale já na své cyklistické cesty vzpomínám jen v dobrém a určitě ještě nějaké podniknu. Hlavní je mít vždy u sebe dostatek jídla. Sám jsem párkrát náročnost sportovního výkonu podcenil a sladkosti mi došly. Do cíle jsem se ale vždy dostal.

Netvrdím, že život s cukrovkou je jednoduchý, a rozhodně není radno ji podceňovat. Ale je dobré, že diabetik má do značné míry svůj osud ve svých rukou. Mám pocit, že mnoho ze svých cílů a tužeb slevovat nemusí.

Doufám, že jsem někomu vlil do žil trochu optimismu, který je vedle inzulínu k životu taky potřeba.

Článek “Příběh Petra M. – sport a diabetes (1. typ)” okomentovali 2 čtenáři

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.