Detektivka na téma diabetes | Diasvět - o cukrovce aktuálně

Tři ženy a mrtvola – detektivka 3. díl

Vražda diabetika 1. typu vypadá z počátku jako sebevražedný úmysl nešťastného muže. Náhoda a nalezené pero tomu chtějí, že detektiv Cukřík má plné ruce práce s objasněním vraždy.

Víte, že byl váš otec zavražděn?“ informoval detektiv Marii.

„Skutečně?“ podivila se Marie. „A opravdu to nebyla nějaká shoda náhod?“

„Ne. Na inzulínovém peru se totiž nenašly vůbec žádné otisky kromě Vašich, když jste pero našla. To znamená, že je musel někdo smazat. A ten, kdo je smazal, je vrah.“

„A kdo je ten vrah?“ ptala se Marie s úzkostí v hlase.

„To zatím ještě nevíme,“ odpověděl Cukřík.

Na Mariině obličeji bylo znát uvolnění.

„Ale vy jste mezi hlavními podezřelými,“ doplnil se Cukřík.

„Já? Proč já?“ zhrozila se Marie.

„Nenáviděla jste svého otce, protože Vám nechtěl dát půlku domu a dokonce po Vás chtěl nájem.“

„To je nesmysl,“ bránila se rozhořčeně Marie. „Otce jsem zrovna v lásce neměla a je pravda, že to, že mi nedal část domu je také nefér, ale zabít bych ho nemohla!“

„Samozřejmě, že proti Vám zatím nemáme žádný důkaz. Mohla byste nám přesně říct, co se stalo v době před smrtí vašeho otce?“

„Ráno po osmé hodině jsem šla na zahrádku sázet tulipány,“ rozpomínala se těžce Marie na pondělní ráno. „Asi o půl deváté jsem potkala kamarádku, s níž jsem se dala do řeči. Odešla tak kolem deváté hodiny. Pak jsem do deseti sázela tulipány. Tak kolem čtvrt na 11, možná dýl, jsem vešla zadním vchodem ze zahrádky do otcova bytu. Zvonila jsem na zvonek, ale nikdo neotevíral. Myslela jsem si, že otec asi spí, a tak jsem si otevřela vlastními klíči. Vešla jsem dovnitř a šla do kuchyně. Všude bylo ticho. Všimla jsem si otce, jak leží na gauči. Myslela jsem, že usnul, a tak jsem se ho snažila vzbudit. Ale nešlo to. Rychle jsem tedy zavolala záchranku. Čekala jsem na ni v kuchyni a když přijeli, tak řekli, že otec je mrtvý.“

„A potom? Kdy jste našla to pero?“

„Když otcovo tělo odnášeli na nosítkách, tak zavadili o pero na kuchyňském stole a ono spadlo. Podívala jsem se, jestli není rozbité, nebo tak, a uviděla jsem, že z něj někdo ani ne před hodinou píchl 70 jednotek. Na displeji se totiž ukazuje tolik čárek, kolik hodin uplynulo od doby posledního píchnutí.“

„Co jste si myslela, že se událo před tím, než jste přišla do otcova bytu?“

„Myslela jsem si, že se třeba rozbilo pero, nebo si otec z nějakého důvodu nastavil dávku vícekrát. Ale to by si tu dávku musel nastavit 6 krát, neboť na jídlo si píchá maximálně 12 jednotek.“

„Váš otec si tedy píchal vždy na jídlo. Před jídlem, nebo po jídle?“

„Většinou těsně před jídlem.“

„V kolik hodin si obvykle píchal inzulín?“

„Ráno v 8 na snídani, v 10 na svačinu, ve 12 na oběd, v 16 na další svačinu a pak v 18.30 na večeři.“

„A vy jste ho chodila po svačině zkontrolovat.“

„Ano.“

„Co jedl ke svačině?“

„Chleba s dia džemem.“

„A kolik inzulínu si na to píchal?“

„7 jednotek.“

„Moc Vám děkuji. Ještě se zastavím,“ rozloučil se Cukřík náhle a odešel.

„Paní Petrášová, můžu ještě na chvíli?“

Žena jen kývla a vpustila detektiva dovnitř. Na jejím obličeji už nebylo ani stopy po smutku. Jen tupé odevzdání se osudu.

„Potřeboval bych vědět, co jedl váš muž ke svačině.“

„Chleba s dia džemem,“ odvětila paní Petrášová.

„Můžete mi ten džem ukázat?“

Zavedla ho do kuchyně a otevřela lednici. V té ale žádný džem nebyl.

„To je divné, ten džem tady není. Lucie ho přece ještě šla schválně v neděli odpoledne koupit! Koupilla jeden normální džem a jeden dia džem pro otce.“

„A vy jste ten džem viděla?“

„Ne, ale Lucie mi řekla, že ho koupila.“

Když Cukřík vycházel ze dveří, zastavil ho pan Petráš starší.

„Víte, na něco jsem si vzpomněl,“ povídá. „Myslel jsem, že to není důležité, ale pak jsem si řekl, že by bylo lepší Vám to říct.“

„Na co jste si vzpomněl?“ vyzvídal detektiv.

„No, jsem už asi starý slepý dědek, možná je to pitomost. Ale mám dojem, že jsem v pondělí dopoledne viděl Lucii, jak vychází z domu. Víte, mám okna do ulice. Měla na sobě totiž takový červený svetr, který často nosí. Podle toho jsem myslel, že je to ona. Ale v té době už musela být Lucie dávno ve škole! Spíš to tedy byla Marie. Ta totiž chodí Lojzíka každé dopoledne po svačině kontrolovat, jestli je mu dobře.“

„Vzpomenete si ještě, jak ta žena vypadala?“

„No, vždyť Vám říkám, že jsem slepej jak patrona. No, teda, úplně slepej nejsem. Ale nepoznám odsud Marii od Lucie. Víte, obě jsou tak štíhlé a přibližně i stejně vysoké. Dokonce i vlasy mají obě skoro stejné. Přesto, že nejsou sestry, se sobě hodně podobají. Všiml jsem si jen toho červeného svetru a to je vše.“

„A v kolik hodin jste tu ženu viděl?“

„No, mohlo být tak po 10. hodině, maximálně čtvrt na 11. Právě jsem se náhodou probudil a podíval z okna.“

Detektiva napadlo, že pokud tento děda nemá celý den co dělat, tak u toho okna jistě sedí neustále.

„Nevzpomenete si, kam ta žena poté šla?“

„Ále jistě, hned asi za minutu jí jela tramvaj směrem do města.“

„To, že odjela tramvají, nám asi bohužel moc nepomůže. Ale každopádně děkuji za informaci, možná jste nám hodně pomohl.“

Když detektiv Cukřík vycházel z domu, chtěl se podívat do popelnice, zda v ní není vyhozený džem. Ale popelnice byla bohužel prázdná. Co když je ten ztracený dia džem klíčem k vyřešení vraždy? A co když vrah dokonce počítal s tím, že popelnice budou vyvezeny a tak důkaz zmizí?

Detektivovi také stále vrtala v hlavě ta věta, co mu řekl děda. „Přesto, že nejsou sestry, se sobě hodně podobají.“ Jak je možné, že se sobě podobají dva různí lidé, kteří nejsou příbuzní? V tom ho něco napadlo. Paní Petrášová přece také říkala, že se manžel rozhodl adoptovat Marii. A že procházeli krizí.“

Najednou to do sebe dokonale zapadalo. Co když je pan Petráš skutečným otcem Marie Petrášové, jen měl Marii s jinou ženou? Věděl o této skutečnosti, nebo jen o ní nechtěl Haně říci? A pokud to skutečně věděl, podařilo se mu to před rodinou zatajit?

Rozhodl se, že to nejprve zjistí sám. Zajel na matriku a tam mu jeho domněnku skutečně potvrdili. Biologická matka Marie Petrášové zemřela, když byl Marii 1 rok, na rakovinu. Jako otce uvedla pana Petráše s tím, že to musí být utajeno a její dcera se to nesmí nikdy dozvědět. Na rodném listě totiž stálo: otec neznámý. Jediný žijící příbuzný biologické Mariiny matky, paní Viktorie Vysočanské, je pan Pavel Vysočanský. Cukřík ho tedy navštíví a položí mu pár otázek.

„Pan Vysočanský? Tady detektiv Cukřík. Můžu Vám položit pár otázek?“

Dveře domu se otevřely a v nich stojí asi 60 letý muž. „Pojďte dál.“

„Vy jste bratr paní Viktorie Vysočanské?“

„Ano. Jsem. Co potřebujete? Viktorie je už dávno mrtvá.“

„Já vím,“ odvětil Cukřík. „Jdu sem kvůli její dceři. Znáte ji?“

„Naposledy jsem ji viděl, když jí byl tak rok a půl. Pak byla adoptována.“

„Víte, kdo ji adoptoval?“

„Samozřejmě. Pan a paní Petrášovi.“

„Víte o nich něco?“

Muž sklopil zrak a odpověděl nejistě: „Ne, nevím.“

Detektivovi bylo jasné, že lže. „Podívejte se, nemusíte nám nic tajit. My víme, že pan Petráš byl skutečným otcem Marie. Proto ji adoptoval.“

Pan Vysočanský vypadal dost překvapeně. „Takže vy už to víte. V tom případě již jste asi také zjistili, že Marie už o tom ví. Před pár dny jsem jí posílal dopis a všechno jí v něm napsal. Viktorie to tak chtěla.“

Detektiv na sobě nedal znát, že o dopise nic neví. „Jistě, jen jsem se chtěl zeptat, co přesně v tom dopise všechno bylo.“

„No, to o jejím otci, matce, jak zemřela a pak o mě, že jestli chce, může za mnou kdykoliv přijít. To je vše. A proč jste vlastně přijel?“

„Pan Petráš byl totiž v pondělí dopoledne zavražděn. Hledáme vraha.“

„Patří mu to, parchantovi,“ rozčílil se muž. „Udělá svobodný holce dítě a pak jí řekne, že je ženatý a že si ji vzít nemůže. Opustil jí přesně v té době, kdy čekala Marii!“

„A co jste dělal v pondělí dopoledne kolem desáté hodiny?“ odbočila náhle detektiv.

„Cože? Vy si myslíte, že jsem pana Petráše zabil? To je směšné,“ začal se křečovitě smát. „Od té doby, co Marii adoptoval, jsem ho neviděl. Prodával jsem v supermarketu Český sen na oddělení maso-uzeniny. Vidělo mě tam asi 6 spolupracovníků. Můžete si to klidně ověřit.“

„Dobře, to také udělám. Vy jste zprostředkoval tu adopci?“

„Ano. Bylo to Viktoriino poslední přání. A zároveň jsem musel přísahat panu Petrášovi, že dokud paní Petrášová nezemře, tak se Marie nedozví, kdo je její pravá matka. Ale to víte, na Viktoriině smrtelné posteli jsem slíbil, že až bude Marie dospělá, všechno jí řeknu. Nechtěl jsem porušit slib, na tom Petrášovi mi vůbec nezáleží, ten ať z toho třeba pukne!“

„Vidíte, ani nejste daleko od pravdy,“ zašeptal detektiv pro sebe.

Při zpáteční cestě Cukříkovi zvonil v kapse mobil. Volala mu Hana Petrášová.

„Pane detektive, tady Hana Petrášová, možná byste měl něco vědět,“ ozvalo se v mobilním telefonu. „Nemůžete sem přijít?“

„Ano, samozřejmě, hned jsem tam,“ odpověděl Cukřík a rozjel se směrem k domu Petrášových.

„Volal náš právník, zda si ještě manžel přeje změnit tu závěť,“ začala paní Petrášová. „Ptala jsem se, o co jde. Prý se jednalo o přepis půlky našeho domu Marii! Vůbec tomu nerozumím! Prý tam měl ve středu přijít.“

Že by se Mariin otec rozhodl, že uzná její práva a daroval jí půl domu? přemýšlel Cukřík cestou na policejní stanici. Z jakého důvodu by chtěl najednou změnit závěť?

„Tak jak to vypadá s těma alibi?“ zajímal se Cukřík, když se opět setkal s policistou.

„Paní Petrášová svého manžela zabít mohla, taxíkem se sem dá přijet za pár minut s tím, že něco zapomněla, nepozorovaně se vkradla do bytu, zabít ho a rychle se vrátit, aniž by kdokoliv něco zpozoroval. Kamil Nosek skutečně zemřel na autonehodu a jeho rodina mi potvrdila, že se stýkal s paní Petrášovou. Máme tu ale malý problém se slečnou Lucií Petrášovou. Její kamarádka mi sice potvrdila, že ten den byla Lucie na koleji, ale jeden přednášející mi řekl, že Lucie nebyla na jeho přednášce, neboť se s ní chtěl domluvit na tématu seminární práce. A ona tam nebyla! Přitom v ten den nechyběla ani na jednom ze tří seminářů. Na všech listinách je zapsaná!“

Cukřík se usmál. „To je takový starý trik. Někdo z jejích kamarádů se prostě podepsal jejím jménem.“

„Možná mám další stopu,“ usmíval se Cukřík. „Paní Petrášová říkala, že ji dnes odpoledne volal právník. Pan Petráš prý chtěl celou půlku domu přepsat na Marii Petrášovou! A to není vše. Když mi pan Petráš starší řekl, že jsou si ty dvě dcery velmi podobné, uvědomil jsem si, že je to pravda. Začal jsem tedy pátrat po biologických rodičích Marie Petrášové. A víte, co jsem zjistil? Pan Petráš byl skutečným biologickým otcem Marie Petrášové!“

Policista uznale kýval hlavou. „Tak tohle ovšem přináší do případu nové světlo. A manželka pana Petráše o tom ví?“
„Podle mých informací je to vše tajné. Ale zvláštní je, že krátce před smrtí pana Petráše dostala Marie dopis od svého strýce, který jí napsal, že pan Petráš je její skutečný otec. A pan Petráš brzy na to zemřel!“

„Myslíte si, že má ten dopis s tou vraždou něco společného?“

Detektiv souhlasně pokyvoval hlavou. „To si pište!“

Detektiv s policistou opět zazvonili na zvonek u bytu Marie Novotné.

Ta jim šla ihned otevřít a pozvala je dovnitř.

„Zjistili jsme další zajímavou věc,“ začal Cukřík.

„Jakou?“ zajímala se Marie.

„Můžeme Vám říci jeden příběh?“

„Jistě.“

„Byla jednou jedna svobodná žena, která chodila s ženatým člověkem. Ona ale nevěděla, že je ženatý, a když zjistila, že je těhotná, chtěla si toho muže vzít. On jí ale řekl, že už ženatý je a nechce se rozvést. A raději se s ní rozešel,“ vyprávěl detektiv příběh jak pohádku.

„Ta žena po určité době porodila holčičku. Bohužel brzy po porodu jí zjistili rakovinu a žena do roka zemřela. Její bratr si prozatím vzal holčičku k sobě, ale musel splnil sestřino přání. A to přání znělo, aby ji pravý otec adoptoval. Jeho manželka byla v té době bezdětná. Nikdo se však neměl dozvědět, že adoptivní otec je ve skutečnosti pravý otec. O tom věděl pouze bratr mrtvé ženy. Ten ale u smrtelného lože své sestry zároveň přísahal, že až její dcera dospěje, vše se dozví.“ Detektiv se odmlčel a pátravě se zadíval na Marii. Zatím na sobě nedávala nic znát.

„Po delší době, kdy holčička dospěla, se bratr její matky rozhodl, že splní sestřino přání a její již dospělé dceři vše řekne. Poslal jí dopis, ve kterém jí vše vysvětlil.

Ta holčička, již dospělá žena, z toho byla šokována. Za ta léta, kdy ji otec stále odstrkoval a dělal, že ji vůbec nemá rád. Za tu strašnou lež se mu rozhodla pomstít. Vymyslela tedy plán, jak ho zabít. Otci na svačinu aplikovala smrtelnou dávku inzulínu, a ten krátce na to zemřel. Byla by to téměř neodhalitelná vražda.“

„Kde jste to zjistili?“ ptala se vyděšeně Marie.

„No, vlastně náhodou,“ usmál se detektiv Cukřík. „Můžete nám k tomu něco říci?“

Marie svěsila rezignovaně ramena. „Tak dobře,“ řekla. „Něco Vám ukážu!“

Za chvíli se vrátila a v ruce nesla dopis.

Milá Marie,

promiň mi tu strašnou lež, ale bál jsem se, že když to má žena zjistí, dá se se mnou rozvést. Procházeli jsme jednu dobu krizí, protože jsme s mou ženou nemohli mít děti, a já si kvůli tomu našel jinou ženu, tvou matku. Věř mi, do tvé matky jsem byl skutečně zamilovaný. Ale když jsem zjistil, že tvá matka čeká se mnou dítě, byl to pro mne šok. To jsem nečekal. Hrozně moc jsem o tom přemýšlel, ale pak jsem si uvědomil, že svou ženu dosud miluji a rozhodl jsem se pro ni. Vím, bylo to ode mne kruté, ale tvé matce jsem nabídl, že jí na tebe budu každý měsíc přispívat. Ona to ale odmítla. Dohodli jsme se ale, že v tvém rodném listě bude otec neznámý. Za to jsem tvé matce tenkrát vyplatil dost slušnou částku peněz, aby jste mohli ještě několik let po porodu slušně žít, aniž by tvá matka musela pracovat.

Vše se ale zkomplikovalo poté, co tvá matka zemřela. Její bratr za mnou přijel a řekl mi, že tvá matka si přála, abych si tě vzal a vychovával tě. Dlouho jsem o tom přemýšlel, ale pak mě napadlo, že by nás to se ženou mohlo vyvést z krize, adoptovat dítě. A proto jsem souhlasil. Má žena o ničem nevěděla, řekl jsem jí, že je to dítě kamaráda. Souhlasila s adopcí.

Nechtěl jsem, abys zjistila, že já jsem tvůj pravý otec, a tak jsem se k tobě takto choval. Promiň mi to. Vím, že svou vinu už nemůžu nikdy smazat. Ještě jednou mi to promiň. Tu polovinu domu ti samozřejmě přepíšu, jak jsem ti slíbil, jen to prosím neříkej mé ženě a až do mé smrti to uchovej v tajnosti! Ve středu jdu k notáři změnit svou závěť a celou mou půlku domu ti v této závěti odkážu.

Prosím, nezlob se na mě a promiň mi mé chyby, kterých jsem se v mládí dopustil. Tvůj milující otec Alois Petráš

„Vy jste vydírala vašeho otce, aby Vám odkázal půlku domu?“ ptal se policista.

„Ano,“ svěsila Marie hlavu. „Za ta léta, co mi lhal a dělal, že pro něj téměř neexistuju, si to ale zasloužil!“

„Pořád nevím, co má s vraždou společného ten zmizelý dia džem!“ dumal detektiv poté, co za nimi zapadly dveře Mariina bytu.

„Říkáte, že jedl dia džem?“ zajímal se policista.

„Ano, ale ten zmizel. Paní Petrášová říkala, že ho Lucie určitě kupovala. Ale přesto zmizel! Možná je to usvědčující důkaz. Co je tak zvláštního na dia džemu?“

„Dia džem má tu vlastnost, že cukr v krvi zvedá pomaleji než džem sladký. Proto ho jedí diabetici. Pan Petráš si v obchodě kupoval džem se sníženým obsahem náhradního sladidla, na který si mohl píchat i méně jednotek inzulínu.“

„Tak je to jasné. Už vím, kdo je vrah,“ řekl s jistotou detektiv Cukřík.

autoři: Jitka (námět a text), Jakub (námět, odborná porada a konečná úprava textu) a R.N. (prvotní impuls)

Článek “Tři ženy a mrtvola – detektivka 3. díl” okomentovalo 9 čtenářů

  1. Podívejte se na tu tučnou větu v poslední části detektivky: mladší dcera koupila dva džemy: jeden s cukrem, druhý s menším množstvím náhradního sladidla.

  2. Podívejte se na tu tučnou větu v poslední části detektivky: mladší dcera koupila dva džemy: jeden s cukrem, druhý s menším množstvím náhradního sladidla.

  3. Nevím, nevím, v tom džemu má být zakopanej pes? Mě vrtá hlavou to pero. Co je to vůbec za pero, že ukazuje, kdy a kolik bylo naposledy píchnuto? Já znám od Aventisu – teda s tím jsem ráda, že vůbec nějak funguje a od Novo – a to je zas mechanický, to si těžko něco pamatuje, že. Ale vymyslet konec neumím, je tam příliš mnoho divných věcí a mnoho možných motivů. Nechám se překvapit. 🙂

  4. Je mi divné, že by se na dia-marmeládu mělo píchat míň inzulínu než na normální marmeládu. Podle etikety má sacharidů zhruba stejně, jen složitějších. Takže glykémie by po ní neměla růst tak strmě, ale nakonec na stejnou hodnotu jako u marmelády s cukrem. I v tabulkách je za 1 v.j. jedna polévková lžíce dia-džemu i klasického džemu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.