Myslím, že bych se měl nejdřív představit. Jmenuji se Jarda a bydlím v Lovosicích (Severní Čechy). Studuji víceleté gymnázium a závodně hraju házenou. Narodil jsem se roku 1992.
Začal školní rok 2007/2008, který měl být zlomový pro můj život. Už od září jsem byl často nemocný a postihlo mě několik úrazů (zlomený malíček, podvrknutý kotník). Říkal jsem si, že smůly jsem si už užil dost a že to už bude všechno dobrý. Bohužel jsem se mýlil.
5. Prosince 2007 se na mém těla začaly objevovat malé, ale velice svědivé pupínky. Jako malý jsem neštovice nedostal, a tak jsem proti nim nebyl imunní. Ještě teď si říkám, jestli by se mi vznik DM1 oddálil. Několik dní před Vánoci zmizely poslední svědivé pupínky. Užíval jsem si Vánoční svátky a vše se zdálo v pohodě.
Začal rok 2008. Po dlouhých zdravotních problémech jsem šel po dlouhé době na trénink. V tu dobu probíhala fyzická příprava a tak byly tréninky velice náročné. Po prvním tréninku jsem se cítil velice unavený. To se dalo ještě považovat za normální věc. Druhý den jsem měl již od ráno podivně velkou žízeň, ale nevěnoval jsem tomu moc velkou pozornost. Odpoledne následoval další fyzický trénink. Napil jsem se, ale po několika minutách jsem měl rty vyschlé jak africké pouště. Ten den (5. Leden 2008) považuji za vznik mého diabetu. Od následujícího dne se příznaky stále zhoršovaly. Žízeň jsem měl čím dál větší a v noci jsem se vzbudil třeba až pětkrát, abych se šel vymočit. Později jsem nevydržel ani 45 minut v lavici bez toho, aniž bych nepotřeboval nutně na toaletu. Vyjít 30 schodů ve škole bylo srovnatelné s během na několik kilometrů. Při hodině jsem i usínal, ačkoliv jsem chodil spát třeba v 9 hodin večer.
Za 14 dní, tedy 19. 1. 2008, jsem byl nucen jít do nemocnice, protože se příznaky nemoci už jen těžko zvládaly. Hned první sestra mi oznámila, že mám z 99% cukrovku. V té době jsem o této nemoci nevěděl skoro nic. Okamžitě mě dali na kapačky a převezli do specializované nemocnice v ústí n. L., kde jsem strávil týden plný nových věcí. Počínaje několika dny strávenými na JIPce přes spousty vyšetření až po spoustu nových věcí, které jsem se musel naučit, abych zvládl diabetes. Nejvíce jsem se děsil toho, že si budu píchat inzulín celý život. Ale hned po několika píchnutích to člověku přestane vadit. Je úžasné, jak si lidé dokážou rychle zvyknout na věci, kterých se dříve báli. Vzhledem k své inteligenci pro mě nebylo nijak náročné pochopit základy léčby diabetu, a tak jsem byl po 6-ti dnech od hospitalizace propuštěn domů. Byl to úplně jiný život.
Jako každý teenager jsem pil celkem často alkohol, a začínalo to být čím dál horší. Kamarádi mě taky ukecali, abych začal kouřit. Oba tyto zlozvyky musely skončit s příchodem diabetu. Zpočátku jsem to bral jako obrovské neštěstí, ale když teď vidím kámoše, jak si kazí (řekl bych to jinak) zdraví, tak jsem vděčnej, že diabetes mám. V jistých směrech člověka tato nemoc omezí, ale ukáže mu taky, jak jsou lidé hloupí, když si kazí život. Kdybych měl někdy dostat novou šanci zdravého života, s čímž nepočítám, tak bych si toho vážil mnohem víc. Nejsem se svým diabetem úplně smířený a asi nikdy úplně nebudu, ale myslím si, že je lepší člověk s cukrovkou, než člověk alkoholik.
Jaroslav B.
Kontakt: boro-2@email.cz
