Trpím cukrovkou 1. typu teprve már měsíců, přesto jsem se rozhodla napsat svůj příběh. Snad někomu pomůže tak, jako mě ty první.
Jmenuji se Lucie, je mi 26let a s diagnózou DM 1.typu se sžívám teprve necelý půl rok.
A jak jsem se k této nemoci dostala?
V roce 2005 jsem otěhotněla – sice nečekaně, ale na miminko jsme se s přítelem těšili.
Ze začátku těhotenství jsem měla silné ranní – no spíše celodenní nevolnosti.
Zhruba v polovině těhotenství se mi objevil cukr v moči, tak jsem byla odeslána na zátěžový test OGTT, kde mi zjistili těhotenskou cukrovku. Začala jsme navštěvovat diabetologickou ambulanci, kde mi paní doktorka vše vysvětlila. Naštěstí jsem si nemusela aplikovat inzulín, jen jsem měla nakázanou dietu, kterou jsem ze strachu o miminko držela velmi přísně, takže jsem na konci těhotenství přibrala jen 10kilo. Samozřejmě jsem si měřila cukr v krvi glukometrem. Díky internetu jsem si zjistila, jaké potraviny jsou pro mě zakázané a kolik ta která má v sobě sacharidů.
V červnu 2006 jsem porodila zdravou holčičku. Celých třináct měsíců jsem malou kojila a vše bylo bez problémů. Pak malá onemocněla a strávili jsme dva týdny v nemocnici- což bylo pro nás obě hodně psychicky náročné. Po nějaké době – zhruba kolem Vánoc jsem začala mít větší žízeň a častěji chodila na záchod. Přestávalo mi chutnat jídlo a i po trošce alkoholu a sladkostí se mi dělalo zle od žaludku, někdy následovalo i zvracení. Okolo ledna jsem najednou začala hubnout. Nejdřív jsem shodila 2 kila. Za týden to byla další dvě kila a tak to pokračovalo dál. Z počátku jsem měla radost, že se dostanu na svoji ideální váhu, ale v hlavě mi začal vrtat červík podezření, že se mnou není něco v pořádku, zvláště, když se mi nedařilo i přes větší přísun jídla hubnutí zastavit. To už se nelíbilo i dalším lidem v mém okolí. Jiní zase říkali, že si vše vymýšlím, že se moc pozoruji, tak jsem si řekla, že mají asi pravdu a své tělo začala ignorovat. Dál jsem ale měla strašnou pachuť v ústech, nepředstavitelnou a neuhasitelnou žízeň a na záchod jsem chodila i v noci a to několikrát.
Každé ráno jsem se budila velmi unavená, bez energie, neschopná něco udělat, natož se pořádně postarat o malou dcerku, která v té době měla energii na rozdávání.
Sedla jsem si na internet a do vyhledávače zadala moje symptomy. Počítač mi vysypal hodně odkazů, z nichž většina se týkala právě cukrovky. Našla jsem doma, ještě z doby těhotenství, testovací proužky na moč na cukr. Hned jsem to vyzkoušela a ejhle proužek se zabarvil do tmavě zelené! To mi už začalo docházet, co se semnou děje a rozhodla jsem se, co nejdříve navštívit doktora. Večer před návštěvou doktorky se mi udělalo zle – cítila jsem, jako kdybych měla dostat infarkt – silná bolest na hrudníku, zvlášť, když jsem zvedla pravou ruku.
Začala jsem se bát.
U doktorky jsem popsala, co mě trápí. Sestřička mi z měřila glukometrem cukr. Glukometr jí ukázal hodnotu 20 na lačno. Doktorka mi potvrdila, že se skutečně jedná o cukrovku a poslala mě šupem do nemocnice.
Tam jsem pobyla čtrnáct dní na interním lůžkovém oddělení. Prošla si různými testy, pro vyloučení jiných onemocnění. V té době jsem vážila 43kilo z 54! Přestala jsem i menstruovat.
Po nasazení inzulínu se mi neuvěřitelně ulevilo – hlavně první dny to bylo, jako znovuzrození. Vrátila se mi chuť k jídlu, kila šla krásně nahoru, přestala jsem být tolik unavená a zase se těšila z každého nového rána. Dokonce mi vůbec nevadilo, že jsem v nemocnici:-). Nejvíc informací jsem se dozvěděla na konzultacích s edukační sestrou. Seznámila mě s tím, co moje nemoc obnáší, že trpím nemocí zvanou Diabetes mellitus 1. typu a že si budu muset dodávat inzulín pomocí inzulínových per. Doporučila mi odbornou literaturu, kterou jsem si hned po návratu z nemocnice koupila a moc mi pomáhá.
Po návratu z nemocnice jsem se nahlásila u své diabetičky z období těhotenství. Dostala jsem výbavu inzulínu, nový glukometr a další doporučení, jak se stravovat. Má váha se dostala na moji původní, i jsem trochu nabrala navíc.
Po čtyřech měsících jsem přešla na analogový inzulín, který mi zatím vyhovuje nejvíce.
Daří se mi hladinu cukru v krvi udržet v normě po jídle do 7,5 mml. Občas mě upozorní hypoglykémie, že jsem se málo najedla či si píchla víc inzulínu než bylo potřeba.
Hlavně kvůli mojí rodině se snažím co nejlépe vycházet s touto nemocí a doufám, že mě pozdní komplikace diabetu dostihnou co nejpozději. Zatím jsem jediná v rodině, u které se cukrovka projevila. To je důvod toho, že někdy mívám strach o svou malou holčičku, jestli jsem jí nemoc nepředala a každý den děkuji za to, že je zdravá. I když po vlastní zkušenosti vím, že diabetes není zase takové břemeno, jak se může zdát a dá se s ním žít šťastný život!
