Diasvět – o cukrovce aktuálně

Míšin příběh (13 let)

Jmenuji se Michala a před necelým rokem jsem měla tu čest seznámit se s diabetem.

Jako většina dětí trpím prvním typem. Všechno to začalo těžkým nachlazením. Už nejméně deset dnů jsem vylehávala v posteli. Pak jsem ale začala mít velkou žízen a často jsem potřebovala na záchod. Máma mi říkala, že za to může moje nachlazení a že to zase přejde. Její vysvětlení mě sice uklidnilo, ale jen na pár dní. Začala mi sice ustupovat rýma a kašel, ale cítila jsem obrovskou únavu a vůbec jsem nechápala, jak je to možné. Při jídle se mi svíralo v krku a strašlivě mě pálilo na jazyku. Vždy jsem se tohoto pocitu musela zbavit aspon půl litrem vody. V životě jsem neprospala takovou dobu v posteli. Byly to nejhorší dny mého života. Naštěstí k nám na návštěvu přišla babička a ta mámě řekla, že mám nejspíš cukrovku. Máma se vyděsila stejně jako já. Tu nemoc jsem znala jen z vyprávění, a tak jsem se jí docela bála. Měla jsem strach, že mě to nějak významě poznamená mezi mými přáteli, ale vše zůstalo skoro „stejné“.

Jak jsem se s cukrovkou smířila
Po přívozu do nemocnice se na mě hrnuly spousty nových věcí a já se musela hodně snažit, abych to všechno uměla. Ale samozřejmě mi také ještě pomáhala máma. Bez ní bych to sama ještě nezvládla. Největší problém byly asi injekce, ze kterých jsem měla největší strach. Několik dní v nemocnici jsem se nechtěla ani sama píchnout, ale po promluvě s paní psycholožkou jsem se k tomu odhodlala, protože mě ta nemoc stejně bude provázet zbytkem života. Co se týče běžného života, tak pro mě bylo těžké vzdát se neomezeného přijmu sladkostí.
Po těch jedenácti měsících co cukrovku mám, mě někdy napadaly hrozivé věci, jak bych si mohla ublížit. Ale vždy jsem si vzpomněla na svou rodinu a kamarádky s kterýma si užiju určitě ještě spoustu nádherných chvil. I když mi cukrovka klade hodně překážek, tak si můžu život užívat. Jsem ráda, že už se na cukrovku neumírá a že mohu žít „normální“ život.

Sdílet:
Exit mobile version