Vojta měl každou ruku jako medvěd, kanyly byly zafixovány s dlahou k ruce a navíc měl ještě na hrudi EKG.
Den, od kdy přizpůsobujeme diabetes mellitus našemu životu, je středa 22.listopadu 2004.
Zjištění cukrovky bylo asi podobné jako u většiny případů. Večer nám Vojta hodně čural a měl velkou žízeň, přes den únava. Vzali jsme moč a po změření bylo vše jasné. Přijali ho do nemocnice ve Valašském Meziříčí. A protože máme ještě mladšího syna (rok a půl) byl jsem Vojtovi doprovodnou osobu v nemocnici já.
Musím říci, že možnost být v nemocnici s vlastním synem jsem uvítal. Přece jen, když je člověku necelých 5 let, není to nic příjemného být v cizím prostředí a navíc sám.
Dva dny byl Vojta na jipce. Dostával kapačky inzulínu a fyziologického roztoku. Nejhorší pro něj asi bylo, že nemohl běhat a chodit. Každou ruku měl jako medvěd, kanyly byly zafixovány s dlahou k ruce a navíc měl ještě na hrudi EKG. Další problém byl, že Vojta měl stále hlad a na našem pokoji měli stále jednotné menu – tekutý rohlík co kapal do těla. Stále vidím tu rozzářenou tvář, když se zakousl do opravdového rohlíku.
Byli na nás celkem milí, s panem primářem se také dalo mluvit. Od doby komunismu se přístup k pacientům určitě změnil. Připadal jsem si, že mohu i některé věci ovlivnit, že nejsme jen nějaký kus masa.
Druhý den jsem nemohl ležet hned vedle Vojty, ale musel jsem se přesunout na jiný pokoj. Když se Vojta po obědě probudil a neviděl mě vedle sebe, neváhal vytrhat všechny hadičky a přísavky a šel mě hledat. No řekněte, není to úžasné mít takového syna?
Když Vojta ležel četl jsem mu jeho oblíbené knížky, chodila nás navštěvovat manželka nebo babička a také přátelé. Třetí den už nemusel být připojen na ty vymoženosti techniky a mohli jsme se účastnit dopoledního programu pro děti. Ten se skládal z malování barvami či vyrábění slaměných či papírových vánočních ozdob – bylo před vánocemi. Na našem nově opraveném dětském oddělení měli také PC, ale asi nejvíc nás bavilo lepení papírových modelů z ABC a čtení časopisů, třeba starých čísel Čtyřlístku. Celkem jsem si to tam s Vojtou užil, 6 dnů bylo tak akorát. Samozřejmě, že jsem se aktivně učil také praktické věci – jako pracovat s glukometrem a perama atd. V tomto velký dík patří naší diabetoložce MUDr. Heleně Vávrové, která nás záhy vším potřebným nádobíčkem vybavila.
Byl to pro nás v první chvíli pěkný šok. Asi více pro mou ženu, je přece jen v těchto věcech citlivější. Ale když člověk pojmenuje nepřítele, tak se proti němu dá bojovat. Jsme zatím takoví zelenáči. Ale díky internetu, elektronické poště, ICQ, setkávání s ostatními diabetiky člověk zjistí, jak se v dané problematice orientovat. Pročítali jsme historii diabetu a jsem rád, že nežijeme před dvaceti či více lety. Dík patří všem, kteří tuto oblast posouvají dopředu.
A co Vojtíšek? Od března 2005 začal zase chodit na dopoledne do školky. Paní učitelky si pomalu zvykají, hodně vždy záleží na lidech. Nechtěli bychom ho vyčleňovat z kolektivu, nebo ho nějak omezovat.
Přes zimu jsme Vojtu přihlásili na lyžařskou školičku, kde se naučil báječně lyžovat. Sport nám sice glykémie spíše rapidně zvyšoval, ale co je to proti šťastnému dětství? Netoužím po tom být honičem glykémií. Za ty 3 měsíce vidím, že tu Boží beta buňku jen velmi špatně supluji. Tím, ale také nechci říci, že bych dobrou kompenzaci nechtěl, že jo. Je to prostě běh na dlouhou trať a já tento běh tedy nevzdám.
