„Nejvíce mě fascinuje harmonie, kterou cítím, když jsem tady venku, harmonie mezi mnou a zvířaty, mezi mnou a přírodou. Tady zjišťuju, co je v životě opravdu důležité.“
Tuto harmonii a hluboké uspokojení se sebou sama u se světem pociťuje Elke Schillerová při sportu. Ale ne při jakémkoliv sportu: už více než 15 let jezdí Elke závody psího spřežení – a přitom jde o dosažení hranic vašeho těla: sněhové vánice, ledový déšť, mlha, vyjeté koleje a teploty až k 50 stupňům pod nulou nejsou při jejích túrách po Skandinávii žádnou zvláštností. Jedno, zda se jedná o trénink či o závod. Asi 8 – 10 psů táhne sáně skrz zasněženou krajinu.
V roce 1988 si koupila Elke své první dva psy Husky. Nejprve s jen běhala, poté jezdila na běžkách a po krátké době přestoupila na sáně tažené psy. Nejraději jezdí dlouhé tratě. „Tak můžu kompletně vypnout od starostí každodenního života, od stresu,“ říká Elke. Protože je však v Německu většinou málo, nebo vůbec žádný sníh, jezdí trénovat do Švédska. V létě běhá se svými psy v Durinském lese a trénuje alternativně s terénní motorkou.
Kontrola v extrémních podmínkách – měření glykémie v 50 stupních pod nulou
Elke je už téměř 30 let diabetička 1. typu. Jak je takový extrémní sport s diabetem možný? „Především je potřeba dobrou diagnostika,“ vysvětluje Elke. „Jen ten, kdo ví, co se s jeho glykémií děje, může být dobrým sportovcem.“ Přitom pravidelné měření glykémie je v těchto podmínkách velmi složité. „Při mrazu nemusí glukometr správně fungovat a stejně tak zamrzá i inzulín v peru,“ říká Elke. „Já se řídím podle signálů přírody: když svítí slunce, můžu bez problémů měřit. Jinak musím udělat oheň nebo čekat, než přijedu na nějakou kontrolní stanici.“ Inzulín a testovací proužky vozí Elke ve speciální mrazuvzdorné vestě s dvojitou komorou těsně na těle a tím je inzulín dobře chráněn před mrazem. Často jede Elke dlouhé hodiny bez zastavení, aniž by si zkontrolovala glykémii či něco snědla. Jí většinou jen před startem a v kontrolních stanicích, tedy tam, kde si může změřit glykémii. V průběhu let se naučila důkladně naslouchat svému tělu. „Pokud cítím, že nastanou extrémní obtíže, pak samozřejmě zastavím a nejedu dál, abych se neskácela.“
„Jednou se mi stalo, že jsem do jedné kontrolní stanice přijela s glykémií 28 mmol/l, protože jsem si ráno nemohla píchnout bazální inzulín a během cesty jsem nemohla zastavit,“ vypráví Elke. „A pak jsem měla jen tři hodiny času na sražení glykémie, než vyjedu na dalších 100 km.“
