Příběh | Diasvět - o cukrovce aktuálně

Příběh Pavla (1. typ)

O sedmnácti letech soužití s cukrovkou píše Pavel exkluzivně pro Diasvět…

Bylo horké léto roku 1989. Tehdy jsem začal rychle hubnout, byl jsem nezvykle unavený, neměl chuť k jídlu a cítil se celkově slabě. Také jsem hodně pil, ale stále jsem svou žízeň nemohl uhasit.

Mé matce se to nezdálo, a tak jsme za‘li k lékařce, která v‘ak podcenila tyto příznaky a poslala nás domů se slovy, že je teplo a není proto zvlá‘tní vět‘í přísun tekutin… Av‘ak po dal‘ím týdnu, kdy jsem celé noci prochodil na záchod a vypil při tom až 10 litrů vody, jsme se k lékařce vrátili. Provedla test glykémie a stanovila předběžnou diagnózu…cukrovku.

Měl jsem den před svými ‘estými narozeninami, které jsem oslavil v nemocnici.

Tehdy se můj život změnil a dostal jiný směr….

Dalo by se říci, že jsem musel předčasně dospět a naučit se velké zodpovědnosti.

Život s cukrovkou určitě není lehký, ale dá se i s ní pohodlně žít, pokud je člověk rozumný…

Důležité v‘ak je, jak ji nemocný příjme. Je něco jiného dostat cukrovku je‘tě v před‘kolním věku a sžít se s ní v období dospívání, než ji dostat v pubertě, kdy si vět‘inou jedinec nechce tuto nemoc připustit a dělá v‘e, co nemá. Asi si myslí, že když si tuto skutečnost nepřizná, v‘e zmizí a bude v‘e opět v pořádku. Není to tak a hlavně by si měl uvědomit, že ubližuje sám sobě. Čím dříve to pochopí, tím lépe a to hlavně pro něj samotného… Hodně také záleží na okolí, které může pomoci, ale bohužel i u‘kodit. Já mám to ‘těstí, že mám fajn rodinu a bezvadné přátele, kteří mi pomohli, když mi bylo úzko a dokázali podržet.

Jako příklad můžu uvést svůj zážitek z ranného stádia této nemoci, kdy jsem tajně jedl sladkosti. Nechápal jsem, proč je nesmím, ale jedl jsem je… Včas se na to v‘ak při‘lo. Byl jsem tehdy na‘tvaný na v‘echny a na celý svět, ale postupem času jsem pochopil, že mě chtěli jen chránit…. A jak ‘el čas, naučil jsem se postarat se o sebe sám v důležitých okamžicích a pomáhat ostatním se stejným břemenem. Poznal jsem plno úžasných lidí, které bych ve svém životě nikdy nepotkal a celkově změnil názor na celý svět a začal ho vidět jinýma očima. A dokonce si myslím, že kdybych neonemocněl, jsem dneska jiný člověk, než dnes „díky“ této nemoci…

Hodně také pomáhá pocit, že nejste na tomto světě sami, kteří jsou takto nemocní a že se s tím opravdu dá žít. Když se dnes ve svých 23 letech ohlédnu zpět ve svém životě, kdy mám cukrovku již 17 let, jsem celkem spokojen. Mám středo‘kolské vzdělání, stále studuji vy‘‘í odbornou zdravotní ‘kolu, závodně tančím, mám bezvadnou holku, se kterou jsem ‘ťastný a celkově se snažím žít bez ohledu na to, že jsem nemocný cukrovkou, av‘ak nezapomínám na to!!!!

Doufám, že když si tohle přečte jiný diabetik, který má právě třeba potíže přijmout to, co se stalo s jeho zdravím a následně s jeho životem, ukáže se mu ten správný směr a on pochopí….                                      

Pavel

Článek “Příběh Pavla (1. typ)” okomentovali 3 čtenáři

  1. Byla jsem spokojena mala holčička…

    Roku 2007 jsem mela jet na tabor do svoru a zacala jsem se pocuravat…moje maminka je zdravotni sestra a tak mi pro jistotu vzala moč..(jestli nemam nahodou zanek močáku)..mela jsem driv ve skumavce koralky ..mamce volali ze mi nasli v moči curk..a mamka si myslela ze tam zbyl koralek..nebo neco a jeli jsem do cesky lipy aby mi vzali krev cekali jsme 30 minut a potom to bylo hrozne rychli..ptali se mamky na adresu jmeno..telefon..a me uz to bylo jasny….zustanu tam..zacala jsem hrozne brecet..ale mamka mi rekla ze tam bude porad semnou..potom me dali na jipku..a rekli ze je dobre ze jsem na to prisli takhle brzo..byla tam jedna hrozne hooodna p.ucitelka a taky hodny sestricky taky moooc hodnej a hezkej pan doktor lezela jsem tam asi 14 dni..na jipce asi 10 a na pokoji 4..dneska uz je to dobry a koukam se na to s usmevem..noo nikomu to nepreju..jezdime do ceky lipy za panik doktorkou ktera je hrozne hodna..tesim se na dia tabory a dia edukace…

  2. Ahoj Pavle,tvůj příběh je moc fajn.Jsem ráda,že to tak dobře zvládáš.Můj syn má 16 a cukrovku má od 12.Nyní žije u svého otce a vůbec to nezvládá.S nikým nechce o své nemoci mluvit.Já mu chci strašně moc pomoci,zkouším snad vše,ale zatím se nedaří.CHce se vyrovnat všem kamarádům-alkohol,cigaret y,jí kdy chce a co chce.Bohužel v našem kraji není žádná organizace,kde se setkávají děti se stejnou nemocí.Ty máš přece jen větší zkušenosti a třeba mi dáš nějakou radu.Děkuji

  3. „Ja som „“iba““ otec dia dcéry, ale trošku si viem predstaviť tvoj život…
    Držím ti palce!!
    Už štyri roky sledujem všetko, čo sa týka diabetu. Hžadám predovšetkým kladné informácie. Viem, že diabetik bol medailista na svetovom šampionáte ako lyžiar, plavec, či hviezdna herečka – proste som presvedčený, že s diabetom sa dá žiť… Preto som rád, že som sa spoznal s diabetikmi, pre nás reálnymi, ktorí sú akýmsi vzorom pre dia deti. Vďaka nim a verím , že budeš jedným z nich ako tanečník, sa oplatí každý deň nažívať a niekedy aj bojovať s diabetom…
    V ťažkých dňoch si vždy povieme, že sú žudia, ktorí majú oveža väčšie problémy – a nevzdávajú sa !!
    Preto bojujme!! Vývoj ide ďalej!!! Pred pár rokmi nikto netušil, aká bude kvalita života dnešných diabetikov, verme, že progres bude ešte rapídnejší.
    Prajem ti šťastie do života !“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.