Pumpa | Diasvět - o cukrovce aktuálně

Mé začátky s pumpičkou, 2. část

V tomto článku se dovíte, jaké jsem měla začátky s pumpičkou. Věřím, že i přes mé negativní zážitky, vás tento článek neodradí od rozhodnutí vzít si pumpičku. Všechny informace v článku uvedené jsou pravdivé a podle mého názoru nezkreslené (případné zkreslení ale může být způsobené odlišným vnímáním reality). „Tak ve 2 se připojte na pumpičku,“ zněla odpověď lékařky. Přemýšlela jsem, jestli si dělá srandu, nebo jestli si mám vše opravdu udělat sama. Vše jsem totiž zkoušela jen teoreticky, s praktickým zaváděním jsem dosud zkušenosti neměla a popravdě jsem z nového přístroje byla velmi nejistá.

„Pomůžete mi?“ byla má otázka. A odpovědí mi bylo: „my téhle pumpě vůbec nerozumíme“.

Tahle odpověď nebyla správná. Začínala jsem uvažovat o tom, proč tedy musím do nemocnice, když mi se zavedením setu nikdo nepomůže a hodnoty bazální dávky mi přeci můžou stanovit na základě glykémií a množství inzulínu po telefonu.

Nicméně vše jsem úspěšně zvládla za odborného dohledu lékařky, která se na mě přišla podívat, jak to dělám. Po dokončení všech „prací“ jsem jí ukázala, že mám nastavenou bazální dávku tak, jak chtěli a ukázala, jak mám zavedený set. Při otázce, zda je to správně, jen pokrčila rameny a odpověděla, že asi jo. Tuto odpověď by mi sdělil určitě při stejném dotazu i můj manžel, který pumpu v životě nikdy neviděl. Ale budiž, ty 2 dny to tu snad přežiju.

Ve středu při velkém profilu jsem zjišťovala, že dávka je nastavená celkem dobře, tak jsem poprosila lékařku, jestli by mě mohla už ve čtvrtek pustit domů. Nějak se jí to nezdálo, tak se šla zeptat a přišla s ohromující odpovědí.

Pokud si myslíte, že řekla ano, případně „tak jděte zrovna“, tak jste vedle jak ta jedle.

„My si tu ale diabetiky na pumpě necháváme týden!!!“

Další šok. Vždyť mi slibovali, že to budou jen 3 dny!!!!!!

Hodně jsem škemrala, přiznám se, někdy i se slzami. Moc se  mi stýskalo a nemocniční prostředí s komunistickým řádem se mi ukrutně protivilo. Slíbili mi tedy, že mě pustí domů alespoň na víkend.

Pokusím se vám alespoň v základech napsat, jak skvělý je lidi být v jedné z největších českých memocnic:

první den po obědě mi měřili glykémii už 30 minut po jídle a vydávali to za hodnoty 2 hodiny po jídle. Na mé zdráhání se, že je přeci blbost, aby mi měřili glykémii tak brzo, že jsem si píchla až při jídle, nebrali zřetel. Prý nemohou každého pacienta měřit individuálně. Chtěli mi dokoce dopíchnout, ale já naštěstí odmítla. Glykémie po 2 hodinách od jídla klesla a já bych se dostala do hypa. Chudáci diabetici, kterým je diabetes diagnostikován a oni jsou vydáni na milost a nemilost sester, které přeci kvůli jednomu diabetikovi nebudou měnit svůj zajetý řád.

Ráno vám sestra dala teploměr jako nemocnému, zeptala se, zda jste měli stolici a když jsem chtěla z oddělení odejít koupit si časopis, musela jsem se zeptat, zda opravdu můžu. Já teda nevím, ale čekala jsem trochu modernější přístup…. Na pokoji se mnou byly 2 ženy, jedné bylo přes 60, druhé přes 70. Ani jedna neměla cukrovku. Vedle na pokoji spala slepá žena, záchod byl občas k nepoužití…

Já neříkám, že to není nenormální, jen jsem od tak „slavné“ nemocnice čekala trochu lidštější a modernější přístup.

Článek “Mé začátky s pumpičkou, 2. část” okomentovali 2 čtenáři

  1. Ahoj, zdravím tě, hlavně že jsi již v pořádku a hlavně že ti pomohlo léčení, ostatní se musí vydržet, koneckonců dnes máš svobodnou volbu lékaře, tak bys mohla jít jinam. Ale tam by bylo třeba lepší prostředí, ale zase ne léčení. Ahoj Léňa

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.