Diabetes a extrémní sporty | Diasvět - o cukrovce aktuálně

Extrémní sporty a diabetes? Žádný problém!

„Nejvíce mě fascinuje harmonie, kterou cítím, když jsem tady venku, harmonie mezi mnou a zvířaty, mezi mnou a přírodou. Tady zjišťuju, co je v životě opravdu důležité.“

Tuto harmonii a hluboké uspokojení se sebou sama u se světem pociťuje Elke Schillerová při sportu. Ale ne při jakémkoliv sportu: už více než 15 let jezdí Elke závody psího spřežení – a přitom jde o dosažení hranic vašeho těla: sněhové vánice, ledový déšť, mlha, vyjeté koleje a teploty až k 50 stupňům pod nulou nejsou při jejích túrách po Skandinávii žádnou zvláštností. Jedno, zda se jedná o trénink či o závod. Asi 8 – 10 psů táhne sáně skrz zasněženou krajinu.

V roce 1988 si koupila Elke své první dva psy Husky. Nejprve s jen běhala, poté jezdila na běžkách a po krátké době přestoupila na sáně tažené psy. Nejraději jezdí dlouhé tratě. „Tak můžu kompletně vypnout od starostí každodenního života, od stresu,“ říká Elke. Protože je však v Německu většinou málo, nebo vůbec žádný sníh, jezdí trénovat do Švédska. V létě běhá se svými psy v Durinském lese a trénuje alternativně s terénní motorkou.

Kontrola v extrémních podmínkách – měření glykémie v 50 stupních pod nulou

Elke je už téměř 30 let diabetička 1. typu. Jak je takový extrémní sport s diabetem možný? „Především je potřeba dobrou diagnostika,“ vysvětluje Elke. „Jen ten, kdo ví, co se s jeho glykémií děje, může být dobrým sportovcem.“ Přitom pravidelné měření glykémie je v těchto podmínkách velmi složité. „Při mrazu nemusí glukometr správně fungovat a stejně tak zamrzá i inzulín v peru,“ říká Elke. „Já se řídím podle signálů přírody: když svítí slunce, můžu bez problémů měřit. Jinak musím udělat oheň nebo čekat, než přijedu na nějakou kontrolní stanici.“ Inzulín a testovací proužky vozí Elke ve speciální mrazuvzdorné vestě s dvojitou komorou těsně na těle a tím je inzulín dobře chráněn před mrazem. Často jede Elke dlouhé hodiny bez zastavení, aniž by si zkontrolovala glykémii či něco snědla. Jí většinou jen před startem a v kontrolních stanicích, tedy tam, kde si může změřit glykémii. V průběhu let se naučila důkladně naslouchat svému tělu. „Pokud cítím, že nastanou extrémní obtíže, pak samozřejmě zastavím a nejedu dál, abych se neskácela.“

„Jednou se mi stalo, že jsem do jedné kontrolní stanice přijela s glykémií 28 mmol/l, protože jsem si ráno nemohla píchnout bazální inzulín a během cesty jsem nemohla zastavit,“ vypráví Elke. „A pak jsem měla jen tři hodiny času na sražení glykémie, než vyjedu na dalších 100 km.“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.